*Láska Učitelská* ✔

25) Nic a přesto něco

,,Pět let je jako věčnost! Za tu dobu ho vysajou Mozkomorové."

,,Stačil by jim k tomu týden," opravil mě Brumbál.

,,Úžasné, hned jsem klidnější."

,,Takže co uděláme řediteli?"

Ticho.

,,Co uděláme?" zopakovala jsem svou otázku ostřeji.

,,Co chceš dělat? Vloupat se do Azkabanu a unést ho?" V ředitelových očích se zračila bolest jako by matka právě přišla o své dítě.

,,On by to pro vás taky udělal," namítla jsem tiše.

,,Ano, on pro mě ano, ale já pro něho nemůžu riskovat. Mám povinosti. Kdyby se to dostalo na veřejnost s Bradavicemi je konec."

,,Ne! S Bradavicemi ne, to s vámi by byl konec. Vaše pověst, vaše práce, vaše škola," rukou jsem naznačila výbuch, ,,PUF! všechno pryč. Znám vás už tolik let a nikdy jste mi nedokázal svojí slabost a senilitu lépe než dnes. Doufám že až Severuse za pět let pusí, slintajícího, třeštícího oči do neznáma a blábolajícího nesmysly, uvědomíte si svoji chybu."

Prudce jsem oddychovala, slzy se mi draly do očí, ale nehodlala jsem jim dát průchod. Tahle bitva není stracena, jen jsem o tom musela přemluvit tohohle senilního dědka.

Brumbál se zhluboka nadech, sundal si své půlměsícové brýle a promnul si oči.

,,Neudělej další hloupost," vzdychl nakonec. ,,Tentokrát tam nebude Severus aby ti zavhraňoval kůži. Pokud něco podniknout chces, všechna vina jde na tvou hlavu, Bradavice do těchto záležitostí netahej."

,,Severus by si určitě přál-" začala jsem ale utnul mě Brumbálův výbuch vsteku.

,,Nepřál by si!" zařval až bouchnul rukou do stolu. Jeho brýle poskočily a pak s rachotem tříštícího se skla, dopadly na zem.

,,Přál by si, abychom pokračovali v každodenním životě. Už jsem informoval Remuse Lupina, převezme vaše místo. Od zítřka vyučujete lektvary, máte na to lepší předpoklady než Remus."

Mohla bych se vstekat, řvát, dupat, ale čemu by to pomohlo? Brumbál očividně neudělá nic a já sama se cítím bezmocněji než králík zahnaný do kouta.

A tak jsem bez protestů vystěhovala své pokoje. Na Teviasovy protesty a otázky jsem neodpovídala.

Zavřela jsem se v temném sklepení, plné odvarů, bylin a Snapeovy někdejší přítomnosti.

Nemohla jsem mu jen tak vystěhovat věci, jen jsem je přesunula do nepoužívané skříně, listy pergamenu, rozepsané práce, neopravené eseje, všechno jsem schovala do šuplíků a zamkla na zámek. Jako bych neměla oprávnění pohlédnou ani na jeden z nich a přece. Má zvědavost opět vyhrála.

Koutkem oka jsem zahlédla pergamen, zvlněný od vody, pokapaný ingoustem a na několika místech nečitelně rozpitý.

Severka povzbudivě houkla, a já se dala do čtení.

Nany,
prosím omluv mé chování na včerejší zchůzi. Jednoduše pana Dearse nemám příliš v lásce. Mrzí mě to už kvůli tobě. V dětství jsi moje přátele nikdy neodsuzovala a já nemám naopak právo odsuzovat ty tvoje. Nechci aby si to brala jako neuctivost z mé strany, vážím si (OBROVSKÁ KAŇKA) let které když jsi mě vychovávala. Čekej mojí brzkou návštěvu. Nezapoměl jsem, za týden máš narozeniny...

Dále text nepokračoval. Tohle je dopis pro chůvu?

Začala jsem prohrabovat poličky, ve snaze najít další dopisy.

Jen jeden jediný. Rozložila jsem zažloutlý pergamen.

***
Omlouvám se, ale tento týden bude postavený na hlavu. Budu se ale snažit vydávat kapitoly co nejdřív. Děkuji za podporu, jsem můj POKLAD.

*Aivi*