*Láska Učitelská* ✔

39) Vysněný

Tvrdý úder do země. Zamlžilo se mi před očima. Velký pomník se skvěl nad mou hlavou. Oči bez pásky, bez poškození. Viděla jsem každý detail jeho obličeje.

Jeho? Koho? Kdo tu předemnou ležel mrtvý? Studen nebelvíru se zrzavými vlasy. Jedno z dvojčat.

,,Pomoz," zašeptala jsem k muži nademnou.

Temný, hrdelní smích protnul ticho.

Bradavice byly v troskách. Kupy zkrvavených těl ležely na náměstí nakupené na sobě, schoulené v obětí. Mrtvé oči sledovaly blankytně modrou oblohu.

,,Pomoz," zaprosila jsem znovu.

Postava se otočila. Snapeův ironický úsměv opadl. Jeho obličej postříkaný krví se změnil v nechutnou grimasu odporu a zhnusení.

,,Pomůžu," zašeptal sametovým hlasem a přistoupil ke mě.

Ležela jsem na zemi, vedle mě se povalovala mrtvá profesorka nebelvírské koleje. Její obličej zdobil bolestivý výkřik.

Severus došel až ke mě, pomalu, líně si klekl na jedno kolejo a vzal mě za bradu.

,,Pomůžu," zopakoval, pozvedl svou hůlku a namířil mi jí do obličeje.

,,Avada-"

Vzbudila jsem se. Pyžamo se mi lepilo k tělu. Snažila jsem se dostat z peřin ale marně.

Mé slepé oči zběsile mrkaly a snažily se ukořistit alespoň paprsek světla.

Někdo rozrazil dveře.

Moje popletená mysl to vyhodnotila jako útok.

,,Iris?" zamumlal vyděšeně sametový hlas a jeho kroky se přibližovali.

,,Ne!" zařvala jsem a snažila se dostat co nejdál od toho hlasu. Od Severuse.

Hmátla jsem do prázdna a sletěla z postele. Ve zběsilé snaze se chránit jsem natáhla ruce před sebe. Zády jsem se tiskla ke zdi.

Chladné ruce objaly mé tělo a zvedly mě z podlahy.

Neopouštěly. Zůstaly.

,,Pomůžu," zašeptal Snape.

V tu chvíli jsem se zhroutila.

***

Sny jsou zvláštní. Někdy je zapomenete hned a někdy vám zůstanou v hlavě po celý den.

Pokaždé když jsem slyšela hluboký, samentový hlas, trhla jsem sebou.

Pokaždé když mě objaly ledové prsty, ucukla jsem.

Pokaždé když byl v místnosti Severus, zrychlil se mi tep.

Snažila jsem se ten sen dostat z hlavy ale pro temnotu, která teď vládla mému světu byl výjev zkrvaveného, škodolibého ušklebku jako ráj.

Usídlil se a nehodlal odejít.

,,Chceš mi o tom povědět?" zeptal se Snape a strčil mi do pusy kousek jablka.

Zavrtěla jsem hlavou.

Co bych mu řekla? Jo víš zdalo se mi že jsi povraždil celou školu, no není to sranda? A já se teď bojím pokaždé když kolem mě projdeš. Ale jinak se mam dobře, děkuji za optání.

,,Chci jablko," řekla jsem prostě a otevřela ústa v očekávání další porce černené pochoutky.

Nepřicházela.

,,Včera večer přinesla Poppy lék," řekl Severus.

,,Je to jediná věc která by ti mohla vratit zrak."

,,Tak proč už ho dávno nemám v sobě?" nakrčila jsem nos.

,,Nejsou známy vedlejší příznaky," pokračoval lektvarista.

Hmátla jsem po talířku s jablky ale místo toho jsem nahmatala nůž.

Ostrý, špičatný nůž.

Udělalo se mi zle.

,,Fajn, vedlejší příznaky jsou mi putna. Jsem strašne unavená, potřebuji se vyspat," utnula jsem rozhovor a zvedla jsem se ze židle.

,,Nejsou ani tři hodiny," podivil se Snape.

,,Prosím nasměruj můj obličej k tvému, abych se na tebe mohla zlostně podívat," požádala jsem ho.

,,No dobře," souhlasil nakonec Severus a odvedl mě do ložnuce.

,,Až přijde Brumbál, vzbudím tě," slíbil ještě a pak opustil místnost.

Možná opustil místnost. Třeba jen zavřel dveře aby to vypadalo že odešel a přitom v ruce drží ten ostrý nůž a čeká až usnu.

A možná už vážně začínám bláznit, ale v jednom se nemýlím.

Severus Snape opravdu ložnici neopustil.

***

Dnes jsme překonali hranici 200 hvězdiček a 800 přečtení! Moc děkuji! Ani nevíte co to pro mě znamená! 😍

*Aivi*