*Láska Učitelská* ✔

10) Tajnosti

Vyplížila jsem se z pokoje jako kdyby mi zase bylo čtrnáct a já se snažila ukrást cukroví z kuchyně.

Severka se před chvílí vrátila bez správy. Brala jsem to jako souhlas.

Nebuď pitomá, nepřijde.

Ale něco uvnitř mi říkalo, že ano.

Vyběhla jsem schody do Astronomické věže a posadila jsem se na jednu lavičku u zábradlí.

Byla chladná noc a hvězdy zářily.

Malé, nádherné a tak strašně vzdálené.

,,Proč jsem o půl jedenácté v Astornomické věži?" ozval se zamnou hlas.

,,Nemusel jste chodit," usmála jsem se pro sebe.

,,Musím přiznat že představa spánku mě velice lákala, ale nebudu vám lhát, jsem docela zvědavý," pokračoval hlas.

Otočila jsem se abych na původce tohoto hlasu viděla, ale díky tmě jsem mohla zírat jen na tmavou siluetu předemnou.

,,Chci vědět, proč si pan Potter myslí, že ho můžu naučit jak porazit ... Ty-Víš Koho," zasekla jsem se na Voldemortově jméně.

I po těch všech letech mi naběhla husí kůže. I potom co všechno jsem zažila, i potom všem se jeho jména pořád bojím.

,,Ptáte se mě?" pronesl nevěřícně hlas.

,,Můžeš s tím divadlem už přestat? Začíná mě to vytáčet. Před Brumbálem to chápu, ale v soukromí se snad můžeme chovat jako dospělí," osopila jsem se na hlas.

Silueta se ani nehnula. Jen se uchechtal.

,,Proč jsem tady?" zeptal se znovu.

,,Chci vědět, co všechno ten kluk ví," odpověděla jsem, teď už po pravdě.

,,Nejsem jediný kdo o tom incidentu ví," bránil se hlas.

,,Ale jsi jediný který u toho byl," zamračila jsem se na něho, i když to v šeru nomohl vidět.

,,Nikomu jsem nic neřekl," obhajoval se dál stín.

,,Co by asi řekl Brumbál, kdybych toho kluka něco naučila?" zkusila jsem to jinak.

Ticho.

,,Co by jsi na to řekl ty?" pronesla jsem poraženě.

,,Chci ho udržet naživu, takže bych ti poděkoval," odpověděl konečně hlas.

Vydechla jsem. Právě jsem se dostala do pasti. Nemůžu uhnout doprava ani doleva.

,,V tom případě ho naučím všechno co umím," řekla jsem a opět jsem upřela svůj zrak k obloze.

Měsíc se schoval za mraky a hvězdy zazářily ještě víc.

,,Jdi se vyspat Severusi," vyzvala jsem siluetu zamnou konečně.

Severus už neřekl ani slovo jen se otočil na podpatku a odešel.

Stála jsem tam a sledovala hvězdy minimálně hodinu, než jsem se konečně vrátila, promrzlá na kost, do svého pokoje.

Tevias uraženě vzhlédl od Kouzel Koperuse Kopulovatého.

Neměla jsem náladu si s ním povídat, prostě jsem zamířila přímo do ložnice a při cestě tam jsem si zkopla boty z nohou.

Padla jsem tváří na polštář a zavřela jsem oči.

Snad se nikdy nepotopí.

***

Teorie do komentářů. Děkuji za podporu. :) Hvězdičky potěší.

*Aivi*