*Láska Učitelská* ✔

37) Zachraň mne

Tma.

Ani paprsek světla neprotnulo temnotu kterou jsem teď vnímala.

Zvuky.

Všudypřítomný hluk jež panoval na ošetřovně kde mě dovedla profesorka McGonagalová.

Zima.

Otřásla jsem se. Byla jsem bezmocná. Chtěla jsem vidět co se kolem mě děje, kolik lidí stojí okolo mého lůžka.

,,Dokážete to vyléčit?" zeptala se ustaraně McGanagalová.

,,Nevím, možná," přiznala madam Pomfreyová.

Někdo mě chytil za ruku. Snažila jsem se podle hmatu poznat kdo to je.

Podívala jsem se měrem kde měl člověk držící mě za ruku být.

,,Bude to dobré," ujišťoval mě Brumbál.

Stiskla jsem jeho ruku víc.

***

,,Ano je to moje rozhodnutí. Dokážete mě doprovodit do mého pokoje bez toho abych se přerazila o dveře?"

Madam Pomfreyová o tom nechtěla ani slyšet.

,,Pane řediteli prosím, vy moc dobře víte proč potřebuju k sobě," zaporosila jsem.

,,A kdo se o tebe bude starat?" vypískla madam Pomfreyová.

,,Severka," zamumlala jsem.

,,Tohle není legrace Iris," upozornila mě.

Kdyby jen věděla.

,,Odveďtu ji do pokoje," řekl nakonec Brumbál a chytl mě za zápestí.

,,Albusi to nemyslíte vážně," vřískla Poppy.

,,Smrtelně vážne, Iris koupej kam šlapeš prosím."

Vycenila jsem zuby. Nevěděla jsem na koho se dívám. Neviděla jsem nic ale i přesto jsem se smála.

,,Dejte ji pásku přes oči," zamumlala McGonagalová, ,,její oči..."

Nechápala jsem co tím myslí.

,,Promiň Iris, ale vypadá to děsivě," přiznal Brumbál.

Jak moc sakra?!

,,Je ze mě zrůda?" myslela jsem to ironicky ale nikdo se nezasmál. Nikdo nepromluvil.

,,Ne jen to vypadá děsivě," promluvila nakonec Poppy.

Na tváři jsem ucítila sametovou látku.

,,Spraví se to, uvidíš."

***

,,Iris, zvedni nohu. Výš!" napomínal mě Brumbál.

Šla jsem podle pokynů ale bylo to strašně těžké.

Slyšela jsem špetání studentů, klapání bot, smích, listy papíru a další zvuky, ale byly to jen zvuky v nekonečné tmě.

,,Jsme tady," známil ředitel.

Dveře zaskřipali, Brumbál mě pomalu převedl přes práh a posadil mě za stůl.

,,Prosím řekněte mi že hrajete na Slepou bábu," zaskuček Tevias.

,,Co je Slepá bába?" nechápal ředitel.

,,Pardón, Tevias se do hloubky zajímá o mudlovské hry," vysvětlovala jsem.

Další zavrzání dveří. Kroky, ledový závan vzduchu, vůně bylinek.

,,Jak moc je to špatné?" hlesl nakonec temný hlas.

,,Prý to není špatné, jen děsivé," zavtipkovala jsem ale nikdo se nesmál.

Ledové prsty uchopily mou tvář. Cukla jsem sebou.

Vždyť tady není taková zima, proč má sakra vždycky tak ledové ruce?

,,Mám pásku přez oči, myslím že toho moc nevyšetříš," odůvodnila jsem svůj útěk z jeho rukou.

,,Dokonalé," pronesl Snape ironicky.

,,Předpokládám že se o ní budu muset starat já."

Náraz? Co to bylo?

,,Chlapče můžeš ji alespoň oplatit laskavost," zasmál se Brumbál.

,,Super," zavrčel Snape.

,,Jídlo vám budu nosit osobně," dodal ješte ředitel odešel.

Alespoň jsem si myslela že odeše, protože jsem slyšela prásknutí dveří.

,,No fajn, tak se ukaž," řekl Severus, spíš pro sebe než mě. Jeho ledové prsty se opět natáhly po mém obličeji.

,,Ne!" vyhrkla jsem a ruku jsem mu odzazila.

,,Nech to tak, ta páska přes oči je super, drží mi učes," vymýšlela jsem si tu nejhorší lež v celé historii lží.

,,Jak chceš," povzdychl si Snape.

,,Musíme vyslet jak získat Smrtijeda a pozměnit mu vzpomínky." Jednou rukou jsem si ohmatala pásku abych se ujistila že pořádně drží.

,,Můžeme to nechat na později," usoudil Severus a strčil mi do ruky skleničku a vedl mi ji k ústům.

Napila jsem se rosolovité tekutiny která mě okamžitě zahřála.

,,Jsem zvědavá kdy si přestaneme navzájem zachraňovat život Severusi Snape."

***

Sedím na svatbě a je tu nuda. Jen si chci postěžovat, nic víc 😂😂 opět děkuji za komentáře a 150 hvězdiček! Jste zlatíčka 💙💚

*Aivi*