Modré sedmikrásky ✓

Prolog

„Proč zrovna modrá?" ptala se mě mamka, jejíž hlas ani kritický pohled neodrážel zrovna velké nadšení.

„Nevím," pokrčila jsem rameny a se zaujetím pozorovala tu výraznou změnu v zrcadle.

„Ve škole z toho nebudou nadšení."

„To je mi celkem ukradený."

Máma si jen suše povzdechla a položila mi ruce na ramena. „Zítra musíš udělat dobrý dojem," věnovala mi vážný pohled setkávající se s mýma očima v zrcadle.

„Jediné, co se musí, je umřít, mami," protočila jsem oči a setřásla z ramen její ruce. „Stejně tady zase nezůstaneme dlouho, tak nemá cenu řešit něco, jako je dobrý dojem."

„To se uvidí, nechci ti nic slibovat," uhnula pohledem a zastrčila si za ucho neposedný pramen hnědých vlasů. Hned mi bylo jasné, že mám pravdu. Nic nečekaného, bohužel.

„Jasně," vzdychla jsem a měla se k odchodu, když mě chytla za ruku a zastavila.

„Tentokrát by sis měla najít nějaké přátele, nemůžeš být pořád sama," vydechla prosebně a na čele se jí objevilo pár vrásek. 

Nelíbilo se jí, jakým způsobem procházím školami. Nelíbila se jí má osamělost, ale nedocházelo jí, že právě ta osamělost je mou obranou.

„K čemu, když je budu muset opustit?" vytrhla jsem se z jejího sevření a hned zalitovala zvýšeného hlasu. „Promiň, nechtěla jsem křičet," vyslovila jsem tichou omluvu a rychlým krokem opustila koupelnu.

Měla jsem plné zuby svého prázdného života plného začátků a rychlých konců.