Modré sedmikrásky ✓

Kapitola třetí

Věděla jsem, že mi to dá Parker pořádně sežrat. Nepočítala jsem však s tím, že mě konfrontuje hned v pondělí ráno.

Ospale jsem se plahočila poloprázdnou chodbou a ani se moc nesnažila přidat do kroku, abych stihla na hodinu přijít včas, když v tom mě někdo chňapl za loket a prudce strhl do výklenku.

Vylekaně jsem pohlédla do pomněnkových očí, které na mě působily mrazivým dojmem. „Hráblo ti?" sykla jsem na Parkera a snažila se vyškubnout z jeho sevření.

„A zase ta tvoje drzá pusa," kroutil pobaveně hlavou.

„Co po mě chceš? Až do minulého týdne sis mě nevšímal! To jsem se tě vážně tak dotkla, že nedokážeš z hlavy vypustit jednu blbou událost? Nevrazila jsem do tebe naschvál!" syčela jsem dál a neustále se mu pokoušela vysmeknout, ale Parker se opřel volnou rukou o zeď vedle mého obličeje a znemožnil mi tak jakýkoliv útěk.

„Znám tvoje tajemství, modrovlásko," pousmál se takovým zvláštním způsobem a můj pohled sklouzl ke kovovému kroužku, který zdobil jeho ret. Ještě jsem nepotkala člověka, kterému by to tak sedlo. Působilo to skoro až lákavě.

„Co?" snažila jsem se hrát hloupou, ale až moc dobře jsem si uvědomovala, že mi to nežere.

„Však ty víš," promluvil tiše a jeho stisk konečně povolil, ale nepustil mě zcela.

„Neměl se by ses radši rychle vydat na hodinu, než se začnou všichni divit, že má školní premiant a oblíbenec zpoždění?" zahučela jsem a uhnula pohledem od těch plných rtů zkroucených do pobaveného úšklebku.

„O mě si starosti nedělej. Já nejsem ten, o kom se po škole šíří ujetý drby," mrknul. „A vůbec, fakt jsi zmlátila celý fotbalový tým?" zeptal se a pobaveně mu cukaly koutky. „Měl bych se tě snad bát?"

„Jasně že ne. Vypadám snad jako nějaká korba? A vůbec, dej mi už pokoj, nechci se s tebou vybavovat. Ještě nás někdo uvidí a roznesou se další nesmysly."

„Ty jsi vážně ledová královna," poznamenal trochu suše a zklamaně. Prohrábl si své neposedné vlasy a znovu se dlaní opřel až moc blízko mého obličeje.

Všimla jsem si, že pod okem má roztomilou pihu. „Možná, že fakt jsem a možná taky ne," odpověděla jsem nepřítomně a stočila pohled znovu do těch ledových očí, které zdobily dlouhé řasy na důkaz, že na mě ty jeho triky nefungují a že se z něj fakt nepodělám. „A teď, když dovolíš," s významným pohledem jsem odstrčila ruku, kterou měl opřenou vedle mě, abych mohla projít.

„Dovolím," pronesl se suverénním úšklebkem, ale jeho oči v sobě skrývaly něco jiného. Něco, čemu jsem ještě úplně nedokázala porozumět.

Do hodiny jsem samozřejmě přišla pozdě. Dějepisář mě probodával nenadšeným pohledem, ale nijak to nekomentoval. K mé nelibosti seděl vedle mého obvyklého místa Tony a zběsile na mě mával.

Bože.

Znaveně jsem se zhroutila na židli vedle něj a celou hodinu ignorovala jeho pokusy o navázání konverzace. Nijak ho to nevyvádělo z míry. Prostě se jenom spokojeně usmíval a pár lidí ze třídy ho zasypávalo uznalými pohledy, někdo dokonce ukázal palec nahoru. Byl první, kdo se k tomu odvážil. Třídní hrdina!

„Tak už se mnou budeš mluvit?" promluvil se zkříženými lokty opřenými o lavici a upřeně mě pozoroval. Dnes měl místo černých obrouček na nose posazené obroučky se vzorem připomínajícím šachovnici.