Modré sedmikrásky ✓

Kapitola třicátá třetí

Zírala jsem na Lucase a nějak to v hlavě nemohla zpracovat. „Promiň, cože?" Copak se tak holka už dočista zbláznila?

„Dlouhý příběh," zakroutil hlavou a bylo jasné, že o tom nechtěl mluvit.

Moc ráda bych z něj vytáhla, co se stalo, ale tak nějak jsem tušila, že by to stejně nebylo k ničemu dobré. „Aha..." odtušila jsem a snažila se nedat najevo maličké zklamání. „Nebudeš mít problém, že nejsi ve škole?"

„Kdo ví," pokrčil rameny. „Řekl jsem řídě, že jsem na té párty byl taky a zasloužím si stejný trest. Samozřejmě s tím nesouhlasila, ale koho to zajímá. Jsem tady," pousmál se na mě lišácky.

„To jsi nemusel," potřásla jsem nespokojeně hlavou. „Nechci, abys měl kvůli mně problémy."

„Znáš to, některé holky za problémy nestojí, jiné zase ano," naklonil hlavu na stranu. „A zrovna ty, Sedmikrásko, za ně stojíš víc než kdokoliv."

Cítila jsem, jak červenám a neschopná slova jsem na něj zírala. Srdce se mi rozbušilo tak moc, že to snad musel slyšel i Lucas, který se na mě díval s potutelným úsměvem. Jeho oči jasně říkaly, že moc dobře věděl, co se ve mně odehrávalo.

Nejistě jsem ucouvla a narazila do dveří, které jsem měla za zády. Lucas se o ně opřel dlaněmi a sklonil se ke mně. Něžně se otřel špičkou nosu o ten můj a pak mě konečně políbil. Bez rozmyšlení jsem si ho k sobě za límec přitáhla ještě blíž a zapomněla na svět kolem. Tyhle chvíle jsem vážně milovala.

***

Společně jsme se váleli na gauči, koukali na telku a cpali se brambůrkami, když v tom se mě Lucas z ničeho nic zeptal, jestli tu někde nemáme rodinná alba, že by rád viděl, jak jsem vypadala dřív.

„No, někde tu asi budou," odpověděla jsem se smíchem a utřela si mastné ruce do ubrousku. „Máma je má schované někde v ložnici, můžeme se po nich podívat, jestli se ti chce," nabídla jsem mu a Lucas okamžitě souhlasil.

Zavedla jsem ho do vedlejší místnosti, kde měla máma svoje království a na posteli spatřila můj notebook, který mi zabavila. Nakrčila jsem nad tím obočí a bez řečí prošla kolem postele rovnou k šatníku.

„Nevadí, že sem takhle lezem?" zeptal se Lucas trochu nejistě, což k jeho na první pohled rebelské povaze vlastně vůbec nepasovalo.

„Ne, máma se vrátí až někdy večer, takže máme času dost," zakroutila jsem hlavou a otevřela šatník. Pořád jsem nemohla pochopit, proč měla toho oblečení tolik, když unosila sotva polovinu, ale to byla prostě máma.

Rozhlížela jsem se kolem, kde by ta alba mohla být, když v tom jsme spatřila na vrchu bílých poliček tlustou věc připomínající knížku. Pokusila jsem se pro ni natáhnout, ale byla moc vysoko, tak jsem si stoupla na špičky a konečky prstů se alba konečně dotkla, posunula ho směrem k sobě, ale dost nešikovně, takže než jsem to stačila pořádně zaregistrovat, album mi letělo na hlavu společně s nějakou krabicí, které jsem si předtím ani nevšimla.

Lucas album stihl na poslední chvíli zachytit, jako nějaký superhrdina, ale krabice spadla na zem a vysypala se z ní hromada obálek.

„Ty jo, děkuju," vydechla jsem vděčně a Lucas mi věnoval okouzlující úsměv.

„Trochu opatrnosti by ti neuškodilo, Sedmikrásko, snad nechceš mít další bouli na hlavě" pokáral mě a pohladil po vlasech. „Co by sis beze mě počala, hm?" poškádlil mě a vyloudil ze mě nemalý úsměv. „Ta krabice tam ale byla schovaná dost zákeřně, ani já jsem si jí nevšiml."