Modré sedmikrásky ✓

Kapitola šestnáctá

Mé čtvrteční povyražení mě stálo kromě toho trapasu, kdy jsme málem pozvracela Lucase, ještě pěknou angínu. A vzhledem k tomu, že máma služebně odjela kvůli článku o nějaké kauze, který musela napsat pro noviny, byla jsem doma úplně sama.

Ve škole jsem nebyla už několik dní a vlastně se mi tam vůbec nechtělo. Nedokázala jsem si ani představit, že bych se ještě vůbec někdy podívala Lucasovi do očí. Když mě po tom trapném incidentu odvezl domů, tak si neodpustil průpovídku ve stylu, že pusu na dobrou noc mi teda nedá.

Ještě aby jo. Sakra, byla jsem z něj tak rozhozená, že jsem se nezmohla na nic jinýho než zdvihnutý prostředníček a třísknutí s dveřmi před jeho pobaveným obličejem.

Zprávy od Jade a Tonyho jsem celou dobu ignorovala, protože jsem jim stále měla za zlé, že mě na té akci úplně opustili, jako kdyby si vážně mysleli, že jsem stála o nějaký čas strávený jenom s tom provokatérem.

Zrovna jsem si vařila čaj, když mi začal zvonit telefon v kapse mého růžového, chlupatého županu. Podívala jsem se na display a spatřila Lucasovo jméno. Nasucho jsem polkla a po dlouhém váhání nakonec s velkým sebezapřením hovor přijala.

„No?"

„Jaký ‚no'?" ozval se jeho dotčený hlas. „Snad ahoj lásko, ne?"

„Zbláznil ses?" zachraptila jsem, nakrčila obočí a opřela se s povzdechem zády o kuchyňskou linku.

„Do tebe," odvětil mi sladce, ale z jeho tónu jsem dokázala jasně vyčíst pobavení. Jako obvykle jenom provokoval.

„Co chceš, Parkere?" odsekla jsem mu slabým hlasem a nepříjemně se ošila.

Upřímně, od toho dne, kdy jsem ho viděla s Jordyn, jsem se sama v sobě nedokázala vyznat. Vzbuzoval ve mně kaskádu pocitů, kterým jsem nerozuměla a nebyla jsem si jistá, jestli jsem o to vůbec stála. 

„No, nějakou chvíli ses neobjevila ve škole, tak jsem si dělal starosti," nasadil poněkud vážnější tón. „Tak ti volám, když o sobě nedáváš svému příteli vůbec vědět."

„Jsem nemocná," konstatovala jsem fakt, který už z mého hlasu musel poznat a zalila hrnek s pytlíkem černého čaje horkou vodou. „Nic, co by tě mělo nějak extra zajímat."

„A já už ses lekl, že ses snad přestěhovala, když jsi s tím na začátku vyhrožovala."

„Nevyhrožovala jsem," vydechla jsem otráveně. „Jenom jsem ti sdělila prostý fakt. Až si máma zase najde chlapa, kterej jí zlomí srdce, tak bude můj odjezd zpečetěn."

„To se stěhujete tak často kvůli tomuhle?" zeptal se pobaveně.

„Většinou. Podívej, jsem unavená, jdu spát," oznámila jsem a chystala jsem se mu to položit, ale přerušil mě.

„Počkej, než to položíš, tak mi prvně pojď otevřít dveře!" vyjekl a já málem ohluchla.

„C-cože?" zaskřehotala jsem zděšeně a nahlédla oknem ven do ulice. Vážně tam stál. „Co tady děláš?" vyhrkla jsem a začala panikařit.

„No, přišel jsem se na tebe podívat. Tak už mi pojď otevřít, mrznu."

„J-jak tě napadlo, že tě vezmu dovnitř? Nic takovýho neudělám, klidně si tam zmrzni, Parkere!"

„Bennetová, nedělej cavyky. Pojď mi otevřít nebo budu ještě taky nemocnej," vydechl. „Když už jsem za tebou vážil tu cestu," začal mi hrát na city.

„Nejdu ti otevřít. Nebudu vylízat, nemusí mě vidět celej barák v županu."

„Ale..."

„Hodím ti klíče," rezignovaně jsem si povzdechla a sebrala klíče z linky, otevřela okno s telefonem na uchu a shlédla dolů na kluka v černé, džínové bundě s bílím kožíškem na límci.