Modré sedmikrásky ✓

Kapitola dvacátá šestá

„Jen jeď," pobídla mě máma, když jsem jí odvyprávěla návrh, kterým mě Jade překvapila v kavárně.

„Ale na Silvestra jsme přece vždycky spolu," namítla jsem trochu nervózně.

Mamka pokrčila rameny a povzbudivě se usmála. „Zlato, všechno je jednou poprvé. Určitě si to užiješ a o mě se bát nemusíš, nebudu sama. Jen mi slib, že nebudeš vyvádět žádné hlouposti, ano?"

Až takhle jednoduché bylo přesvědčit mamku, aby mě pustila na hory s Jade a Tonym. Samotnou mě překvapilo, jak rychle souhlasila. Ta zamilovanost s ní vážně dělala divy.

Jade na mě totiž tehdy v kavárně vybalila, že na Silvestra jezdí pravidelně určitá skupinka lidí z naší školy na hory do nějakého úžasného hotelu a že si to rozhodně jako školní hvězda nemůžu nechat ujít. Když jsem se trochu zděšeně zeptala, co že to tam teda jezdí za lidi, tak mi jednoduše zopakovala, že prostě pár lidí ze školy, ale že se nemám čeho bát. A já tomu trochu neochotně uvěřila.

Někde hluboko uvnitř jsem doufala, že bych na Silvestra možná mohla být s Lucasem. Myšlenka toho, že by mi zase mohl přijít házet kamínky do okna a byl by prvním člověkem, kterého bych spatřila na Nový rok, mě neustále nutila k úsměvu.

Znáte ty okamžiky, kdy se prostě neustále usmíváte jako idioti ve chvílích, kdy myslíte na jednoho konkrétního člověka? Tak přesně tohle jsem prožívala já. A nebudu lhát, vlastně to bylo docela děsivý.

Každopádně jsem na Jadein návrh kývla a pak musela s bolavým srdcem napsat Lucasovi, který mě ještě tentýž den taky pozval, že už něco mám. Pořád jsem si říkala, že se můj svět nemůže točit jenom kolem něj a strávit nějaký čas s kamarády, kterých jsem si moc vážila, se jevilo jako dobré rozhodnutí.

A nějak takhle jsem se ocitla v malém autě, kde jsem se na zadních sedačkách tísnila s Tonym, hromadou tašek a snowboardem a lyžemi.

„Jedeš jak šnek, tímhle tempem se tam dostaneme až příští rok," utrousila Jade poznámku na adresu její sestry, která byla tak hodná, že svolila k tomu, aby nás odvezla.

„Sklapni skrčku, buď ráda, že vás vůbec vezu," odsekla Adley – její milující sestra – otráveně.

„Však to máš cestou, tak proč bys nás nemohla vzít s sebou," Jade nespokojeně našpulila pusu a hodila si nohy na palubní desku.

„Věř mi, že bych mnohem radši vezla svoje podnapilý kamarády než moji přidrzlou sestru a ty nohy dej okamžitě dolů!" dostalo se jí bleskové reakce, která mi vyvolala úsměv na tváři.

Tohle sourozenecké peskování se mi vždycky líbilo, ale jako jedináček jsem ho nikdy nemohla zažít. Vlastně jsem jim trochu záviděla. U nás jsem to byla vždycky jenom já a máma, která ačkoliv vím, že mě miluje, nikdy jsem pro ni nebyla úplnou prioritou.

„Nebo co?" ušklíbla se Jade.

„Nebo tě vysadím a zbytek cesty můžeš dojít po svých. Konec konců, už jsme skoro na místě," pohrozila jí a ukázala na dlouhou cestu, která se vinula v serpentinách do strmého kopce a místy se ztrácela v hustém lese, který zdobila bílá pokrývka. „Do ohňostroje bys to stihnout mohla," věnovala jí sladký úsměv, který se zračil ve zpětném zrcátku a čekala, co z Jade vypadne.

„Proč zrovna já musím mít za sestru takovou ježibabu," zabrblala Jade a nespokojeně sundala nohy z palubní desky.

„Copak ty nevíš, jak je to nebezpečný?" Tony si posunul brýle na nose, což mu přidalo na vzhledu třídního šprta. „Kdyby došlo k silnému nárazu, tak o ty nohy přijdeš," poučil ji zamračeně. Dneska měl béžové obroučky bez vzoru a já v duchu opět přemýšlela, kolik těch brýlí vlastně má, protože to vážně vypadalo, že jsem ho téměř pokaždé viděla v jiných.