Modré sedmikrásky ✓

Kapitola dvacátá první

Hodiny jsem otupěle zírala do stropu a neobtěžovala se ani přemýšlet. Bylo to skoro jako kdybych vypustila duši. Jako kdybych úplně vypnula. Pokaždé, když máma přišla do pokoje, tak jsem předstírala, že spím. Nechtěla jsem vůbec mluvit.

Co mám teď dělat? Všechno je na hovno.

Uvědomovala jsem si, že dnešek byl pro mamku hodně důležitý, ale nedokázala jsem se přinutit k tomu, abych jí vyšla vstříc. Nechtěla jsem toho chlapa potkat, ať už to byl kdokoliv, protože jsem nevěřila, že by jim to vážně mohlo vyjít. Že by konečně našla toho pravého. A děsila jsem se toho dne, kdy se z něj vyklube jenom další chlap, kterého máma omrzela a já si zase budu balit kufry.

S povzdechem jsem se natáhla pro telefon a podívala se, jestli se dneska náhodou nekoná nějaký slez lidí, kteří nehodlají strávit vánoční večer doma. Někam jsem se potřebovala zašít.

Shodou okolností se něco takového vážně konalo, a ještě ke všemu v Garáži, kterou už jsem znala. Zdálo se, že program bude dost podobný, jako minule. Pár koncertů amatérských kapel, alkohol, cigarety a pohoda. Rozhodně to znělo líp než večeře s objevem číslo dvacet tři, nebo kolikátý, že vlastně byl.

Jakmile jsem zaslechla, že mamka odešla, pravděpodobně aby něco ještě dokoupila, rychle jsem se začala připravovat. Než jsem ze sebe svlékla Lucasovo triko, na chvíli jsem si k němu přivoněla. 

Natáhla jsem na sebe černé punčochy a oblékla si krátkou, černou sukni, která na první dojem působila, jako kdyby byla ze sametu. Přes černou braletku jsem oblékla jen průhledné triko s dlouhým rukávem, na hlavu narazila černý klobouk a bylo. Celá v černém, což byl u mě nezvyk. Většinou jsem nosila kárované, barevné kousky a kombinovala to s černou, ale dneska jsem na to zkrátka neměla náladu.

S líčením jsem se téměř neobtěžovala, potřebovala jsem vypadnout co nejdřív. V předsíni jsem mamce nechala dopis, ve kterém stálo, že se omlouvám ale nejsem na tohle připravená. Napsala jsem, že budu u kamarádky, ať se o mě nebojí, a že se zítra vrátím. Jakmile jsem to dopsala, vystřelila jsem jako raketa, nechtěla jsem ji cestou náhodou někde potkat.

***

„Dobrý video, Bennetová!" zaslechla jsem, jak na mě někdo z davu lidí v Garáži pokřikuje, ale vzhledem k tomu, že jsem netušila, kdo to byl, tak jsem na něj nemohla ukázat vztyčený prostředníček.

„Kreténe," zahuhlala jsem si sama pro sebe a zapálila cigaretu. Očividně se to šířilo rychleji, než jsem čekala, ale dneska jsem to odmítala řešit.

Byla jsem dost překvapená, že tady bylo tolik lidí. To vážně nikdo nechtěl trávit dnešek se svojí rodinou? Pro mě to bylo poprvé, kdy jsem nebyla s mamkou a stále jsem si nebyla jistá, jestli jsem udělala vůbec dobře. Vlastně mě spíš žralo svědomí.

Prodírala jsem se davem s pravou rukou nad hlavou, abych nikoho nepopálila, dokud jsem si neprorazila cesta až k potrhanému gauči, kde kupodivu nikdo neseděl a dřepla si. Nohy jsem si hodila na konferenční stolek, který už byl téměř rozmlácený a potáhla z cigarety. Měla jsem docela dobrý výhled na pódium, kde zrovna hrála tříčlenná kapela, kterou jsem minule neviděla. Nebyli špatní, ale musela jsem uznat, že na Chrise Haydena neměli. Ten kluk měl prostě talent, to jsem nemohla popřít. I když se choval jak nesnesitelnej idiot.

„Nech mě hádat, právě teď přemýšlíš nad tím, že na mě nemají," ozvalo se vedle mě z ničeho nic.

Leknutím jsem sebou škubla a naštvaným pohledem zpražila vysokého, černovlasého kluka, který se zrovna usadil vedle mě. „Haydene," vypadlo ze mě překvapeně. Měl na sobě potrhaný džíny a děravé triko s ustřiženými rukávy. Vypadal nepopiratelně dobře.