Modré sedmikrásky ✓

Kapitola devátá

Ještě téhož dne jsem seděla v okně svého pokoje ponořena do myšlenek. Studený vítr prozrazoval příchod zimy a rozfoukával mi modré prameny vlasů po obličeji. Bylo mi to jedno, prostě jsem jenom vysedávala na širokém parapetu a civěla do rušné silnice, která se nacházela pod domem, ve kterém byla spousta bytů, přičemž v jednom z nich jsme s mámou bydlely.

Musela jsem uznat, že tentokrát se mi naše bydlení vážně líbilo. Zvykla jsem si tu mnohem dříve než kde jinde. Měla jsem vcelku prostorný pokoj, jehož zdi byly polepeny tapetami s motivy různých květin a i když byly už trochu zašlé, pořád působily kouzelně.

S povzdechem jsem si přitáhla blíž k tělu teplý svetr a vzpomínkami se zatoulala k odpoledni, kdy mě Lucas svíral v objetí, jako kdyby moc dobře věděl, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Vzpomínala jsem na to, jak vzal jemně moji ruku a dovedl mě k motorce, kde mi nasadil svou helmu a tiše se zeptal, kde bydlím. Když mě přivezl, rozloučila jsem se s tichým poděkování a zmizela za vchodovými dveřmi. Zmatená, a ačkoliv jsem to nechtěla přiznat, tak i nešťastná.

I přes to, co pro mě udělal a dost možná i právě kvůli tomu, co udělal, jsem doufala, že ho dalšího dne nepotkám. To samé platilo pro Austina, u kterého jsem měla pocit, že se mi bude vyhýbat stejně jako já jemu a možná ještě víc.

Jenže to jsem se jako obvykle mýlila.

***

„Nezapomeň, že dnes máme po škole tu schůzku," připomínala mi Jade o přestávce. Seděla na topení a v ruce držela zbytek čokoládové tyčinky. Z nějakého důvodu trávila čas radši se mnou než s nějakými jejími kamarádkami, i když jsem toho moc nenamluvila. Většinou mluvila jenom ona a já tiše poslouchala.

„Cože, jakou?" zeptala jsem se zaraženě.

Jade s pobaveným úšklebkem protočila oči. „Schůzka studentské rady, snad jsi nezapomněla."

„Dopr..."

„Hm?"

„Ale nic," zafuněla jsem a praštila hlavou o lavici, jako kdybych doufala, že tohle všechno je jenom blbý sen a vzbudím se v posteli s tím, že jsem do téhle školy nikdy nenastoupila. Nikdy se nezamilovala do Austina a nikdy nepotkala Parkera.

„Stalo se něco?" zeptala se mě po chvíli starostlivě. „Dneska chodíš jako tělo bez duše. O těch děsivých pytlech pod očima asi ani nebudu mluvit. Vypadáš, jako kdybys nespala týden."

„Stalo se toho na mě až moc," zahučela jsem do lavice.

„A má to co dělat s Austinem, nebo Lucasem?" ptala se dál zvědavě a seskočila z topení.

Ta holka je snad tajný agent, nebo co? Podezíravě jsem k ní vzhlédla a spatřila pohled přímo bažící po nových informacích.

Unaveně jsem si povzdechla a otočila obličej zpátky tak, aby mi neviděla do tváře. „Nech mě žít, ty stalkerko."

„To je mé druhé jméno, drahá!" ďábelsky se zasmála a přisedla si na místo, kde obvykle seděl Tony. „Mně to říct můžeš, to přece víš."

Na to jsem nic neodpověděla. Nechtěla jsem ji ranit tím, že k ní zkrátka ještě nemám takovou důvěru, jakou bych možná mít měla. A i kdyby tam ta důvěra byla, dost možná bych ani tak nic nechtěla říct. Nebyla jsem zrovna sdílný člověk.

„Ah, dobře," povzdechla si trochu zklamaně. „Nechceš si mě pustit do svojí bubliny, chápu. Jen chci abys věděla, že nejsem nějaký tvůj nepřítel a klidně se mi můžeš otevřít, Tori. Možná vypadám jako drbna, ale tajemství dokážu udržet. No Fakt! Nemůžeš být pořád na všechno sama, věř mi. Když v sobě člověk dusí pocity, tak časem vybouchne jako časovaná bomba, a to většinou končí špatně."