Modré sedmikrásky ✓

Kapitola jedenáctá

„Kam jdeš takhle pozdě?" máma se mi zjevila za zády jako prvotřídní ninja v růžovém, chlupatém županu s turbanem na hlavě a probodávala mě tázavým pohledem. Už chybělo jenom typické podupávání nohou.

„No, ven."

„V tuhle hodinu?" ukázala na nefunkční hodiny nad věšákem, ve kterých se nikomu nechtělo měnit baterky. 

„Není mi devět let, proboha. Mám s někým sraz, vrátím se brzy," odpověděla jsem s protočením očí a radši nekomentovala to, že hodiny logicky ukazovaly úplně jiný čas a ona nejspíš neměla ani ponětí, kolik bylo doopravdy hodin.

„Ale, jdeš na rande? Tak proč to neřekneš hned?" okamžitě změnila výraz a nadšeně zatleskala jako malé dítě, co právě dostalo hračku. Po tváři se jí rozlil děsivě spokojený úsměv. „Kolik mu je? Je to nějaký tvůj spolužák?" začala mě zavalovat otázkami.

„Mami!" okřikla jsem ji otráveně. „Není to rande. Je to prostě jenom..." nějak mě samotnou nenapadalo, jak to pojmenovat. Pravdu jsem říct nemohla, to bych radši spáchala sebevraždu, než aby se dozvěděla, co se právě dělo v mém životě.

Máma po mě hodila vševědoucí pohled a zakončila ho mrknutím. Musela jsem se hodně ovládat, abych jí na to neřekla nějakou průpovídku z mrazáku, jak tomu začal říkat Tony.

„Jdu, tak čau," mávla jsem na rozloučenou a práskla za sebou vchodovými dveřmi, než stačila říct nějakou další pitominu. „Ach jo," zabručela jsem do chundelaté, béžové šály, kterou jsem si ještě v rychlosti omotávala kolem krku. Venku už takhle k večeru pěkně mrzlo.

Seběhla jsem schody a skrze velká, dřevěná vrata vyšla ven na ulici, která byla stejně rušná, jako obvykle.

„Už jsem si myslel, že mě chceš proměnit na rampouch," ozvalo se mi za zády. „Typická ženská, všechno vám děsně trvá," pokračoval Parker ve stěžování.

Otočila jsem se za hlasem a spatřila ho, jak se opírá o zeď se samolibým úsměvem. Měl na sobě tu slušivou bundu s kožíškem, za kterou jsem si ho přitáhla do toho šíleného polibku, díky kterému jsem se zpětně červenala ještě teď. 

„Jsem tu přesně na čas," odpálkovala jsem ho. „To je tvoje mínus, že jsi přišel moc brzo," pokrčila jsem rameny a došla až k němu. Měl tváře a nos červené od mrazu a vypadalo to vážně roztomile. Na malý moment mi ho bylo líto.

„Přece mi nebudeš zazlívat, že jsem tě chtěl vidět co nejdřív," broukl s lišáckým úsměvem a od úst mu vyšel obláček páry. Pak se ke mně v tichosti sehnul, jako kdyby mě chtěl políbit, ale to mu nevyšlo.

„Brzdi," zastavila jsem ho připlácnutím dlaně na jeho studené čelo.

„To mi po dnešku říkáš zrovna ty?" uchechtl se pobaveně a nevěřícně zakroutil hlavou. „Já nevím, kdo se na mě vrhnul jako smyslů zbavený, modrovlásko.

Jen při té vzpomínce se mi srdce rozbušilo jako o závod. Tak moc jsem se styděla. „No jo, promiň," zahuhlala jsem a uhnula pohledem od jeho pomněnkových očí, protože ten intenzivní pohled se mnou dělal všechno možné, jen ne nic dobrého.

„Náhodou jsem si to docela užil. Kdo by to kdy řekl, že ledová královna dokáže takhle líbat," věnoval mi významný pohled a vysloužit si pořádnou ránu do ramene.

„Nemůžeš prostě přestat? To, co se dneska stalo, se už nebude nikdy opakovat, Parkere! Jenom... jenom jsem tě využila k vlastnímu prospěchu," předvedla jsem mu svůj sebevědomý výraz v naději, že mi tohle divadýlko spolkne. Kdybych byla Pinokio, už bych měla nos půl metru dlouhý.