Modré sedmikrásky ✓

Kapitola sedmá

„Tori!" volal mé jméno Tony, který zrovna dobíhal do školy na poslední chvíli, což u něj byl nezvyk. Na rozdíl ode mě byl ve škole vždy včas. Vlastně s velkým předstihem.

„Co ty tady, opozdilče?" zeptala jsem se úsměvem a vyndala z uší sluchátka. „Vypadáš, jako kdybys cestou vytratil plíce, Tony."

„Haha, fakt vtipný," spařil mě pohledem a rukávem bundy se snažil otřít zamlžené brýle. „Ségra nevěděla, jestli si má vzít ponožky s jednorožci, nebo modrými jahodami, takže jsme se zdrželi. Vodím jí každý den do školky," vysvětlil.

„Jasně že s modrými jahůdkami!" vykulila jsem na něj oči a rozpřáhla ruce v nechápavém gestu, načež se Tony začal smál.

„No jo, modrá je dobrá, co?" s úsměvem a pohledem upřeným na moje vlasy si zase nasadil brýle a vydali jsme se konečně do tepla.

„Nevěděla jsem, že máš mladší sestru," prohodila jsem cestou ke skříňkám.

„Ale říkal jsem ti to," namítl a věnoval mi významný pohled, kvůli kterému jsem se začala cítit trochu provinile.

„Asi jsem na to zapomněla v záplavě informací, kterýma jsi mě zahrnul," protočila jsem oči a vysloužila si drknutí loktem do boku.

„A co ty, záškolačko? Včera ses už nevrátila. Lucas vyzvedával tvoje věci."

„Jo, donesl mi je."

„To vidím," ukázal na hnědou tašku s výšivkami modrých růží, kterou jsem nosila každý den do školy. „Stalo se mezi vámi něco zajímavýho? Čekal jsem, že ta vaše scénka bude mít nějakou dohru," nadzvedl tázavě obočí a já si hned vzpomněla na Parkerovu nabídku, která mi nedala spát.

„Ne, nestalo," odpověděla jsem okamžitě, protože jsem se o tom s nikým nehodlala bavit. Ani s Tonym.

„Dokonce tě šel omluvit do kanceláře, že ti bylo špatně."

Překvapeně jsem zamrkala, protože to jsem netušila. „A proč se teda tváříš tak nespokojeně?"

„Protože mě předběhl," odpověděl zamračeně, čímž mě rozesmál. „No nesměj se. Vždycky se hodí, když ti školní hvězda něco dluží!"

„No, tak se zase vrať zpátky na zem, snílku," kroutila jsem pobaveně hlavou a myšlenkami zabloudila k Lucasovi, který byl možná o dost milejší, než jsem si dokázala představit.

***

Poslední hodinou dnešního dne byl dějepis, který mě jako obvykle těžce nebavil. Jako obvykle jsem se v půlce hodiny rozhodla třídu na moment opustit pod výmluvou, že potřebuju na záchod. Pomalu jsem se procházela chodbou a nijak se nesnažila spěchat. Koukala jsem se z oken a pozorovala stromy, jejichž listí se barvilo do ruda a některé už zlehka opadávalo.

Když už jsem byla kousek od dveří na toalety, vynořil se zpoza rohu Austin a způsobil mi tak malý infarkt. Na malý moment jsem měla chuť skočit z toho okna vedle mě, protože jiná úniková cesta momentálně neexistovala.

„Ahoj," pozdravil mě tiše a schoval si do kapsy telefon, který před chvilkou ještě svíral v ruce.

Nevěděla jsem, jak se mám vlastně tvářit, takže jsem nasadila svůj typický pohled typu mrazák. „Ahoj," vyšel mi z úst stejný pozdrav bez náznaku úsměvu.

„Taky se ulejváš?" zeptal se s poněkud nervózním podtónem a ruce schoval do kapes mikiny.

„Už to tak bude," pokrčila jsem rameny a uhnula pohledem. Bylo pro mě těžké na něj něco hrát.