Modré sedmikrásky ✓

Kapitola první

Uběhly přesně dva měsíce od nástupu na novou střední, a i když jsem byla zvyklá na kolující řeči, tentokrát se někdo vážně snažil.

„Není to Tori Bennetová?" vykřikla nadšeně nejspíš prvačka, která mě právě míjela po boku své spolužačky. Ta ji hned umlčela dlaní přitisknutou na její puse a výstražně si přiložila ukazováček na rty ve znamení, že má být zticha.

„Tiše!" okřikla ji, aniž by jí došlo, že teď je to právě ona, kdo dělá randál. „Ty jsi snad neslyšela, co se říká? Prý si na minulé škole podmanila učitelský sbor a vedení školy jí leželo u nohou. Dokonce prý zmlátila celý fotbalový tým, protože ji někdo trefil míčem do hlavy, když procházela kolem!" popisovala tak rozjařeně, že ji nestíhaly ani její ruce, kterými divoce gestikulovala.

„Je skvělá," odpověděla zasněně prvačka, která vyslovila moje jméno. „Vždyť se na ní podívej! Jak se oblíká a ty vlasy, prostě divoška!"

Znaveně jsem vydechla a s hlasitým prásknutím zavřela dveře skřínky tak, aby jim došlo, že je slyším a je na čase se klidit.

„Slyšela nás!" vypískla kamarádka mé asi nové fanynky a trochu vystrašeně ji za ruku odvlekla rychle pryč.

„Fakt by mě zajímalo, kde se tyhle řeči berou," zamumlala jsem si sama pro sebe a vydala se do třídy.

Dalo by se považovat za štěstí, že do třeťáku jsem nastoupila už od začátku školního roku, a ne někdy v půlce, protože i to už jsem zažila a vážně to nestálo za nic. Člověk neměl sebemenší šanci zařadit se do kolektivu, ale o to jsem vlastně nestála ani tak. Teď už ne.

Můj příchod do třídy okamžitě ohlásilo šuškání a zvědavé pohledy. Ani po dvou měsících je to nepřešlo. Někteří do mě zapichovali zasněné pohledy, další si mě prohlíželi jako zvíře v zoo a parta třídních královen mě chvilkově propichovala pohledy. Bylo to nepříjemný a já pořád nedokázala pochopit, proč mě berou tak moc odlišně, když jsem byla jenom obyčejná holka, co si obarvila vlasy na modro.

Pravdou bylo, že se pár holek pokusilo dostat se ke mně blíž, ale přes moje vysoké zdi se nedostala žádná. Byla by to moc velká námaha, a to každého rychle odežene.

Každý si myslel, že jsem nedostupná, divoká a podle některých drsná holka. Ironické však bylo, že jsem byla nejspíš úplným opakem všech řečí, které kolovaly po škole. Nebyla jsem ničím jiným, než vystrašenou a nejistou holkou schovávající se za maskou z kamene. Vlastně jsem ani netušila, jaká skutečně jsem. Dlouhodobá přetvářka si z člověka hodně vezme.

Třídu utišil až příchod učitele, jehož přítomnost jsem dnes nějak nedokázala vnímat. Biologie mě bavila, ale nemohla jsem přestat přemýšlet nad tím, kdo si tady o mně vymýšlí takové za vlasy přitažené blbosti. Jak bych, sakra, mohla sama zmlátit fotbalový tým? Bezmyšlenkovitě jsem se nad tím uchechtla a podepřela si bradu rukou, načež jsem upřela zamyšlený pohled z okna. Před školou se právě dohadoval nějaký pár a mě napadlo, jaký mám štěstí, že tyhle věci se mě netýkají.

***

„Tori Bennterová?" ozval se mi za zády povědomý hlas.

Zvědavě jsem se ohlédla a spatřila za sebou známou tvář. „Hm?" zahučela jsem a nasadila obvyklou kamennou tvář. Byl to můj plavovlasý spolužák.

„Dva měsíce jsem tě pozorně sledoval," promluvil přehnaně hlubokým hlasem a vědoucně si posunul brýle s černými obroučky na nose.

„A k jakému závěru jsi došel?" zeptala jsem se s otráveným povzdechem, i když mě to vlastně zajímalo.

„Ale no tak, nemůžeš aspoň předstírat, že tě to zajímá?" zabručel poněkud zklamaně a povzdechl si. Jeho herecký výkon byl fuč.

„Nemůžu," pokrčila jsem rameny, ale neubránila se lehkému úsměvu, který ho nejspíš trochu zmátl a mě samotnou též. „Tak už mi to řekneš, nebo můžu jít?" tázavě jsem nadzvedla obočí a naklonila hlavu na stranu. Nenápadnými a pomalými kroky jsem začala couvat a tiše se vzdalovat, když v tom jsem do někoho vrazila. V momentě jsme oba leželi na zemi, i když já teda spadla do měkkého.

„Kam koukáš?" ozval se mi za zády hlubší hlas, který mě okamžitě probral.

„Na tebe očividně ne," sykla jsem a rychle se zvedla.

„To mi došlo," ušklíbl se dotyčný a mně nezbylo nic jiného než na sucho polknout. Ten rozcuch delších hnědých vlasů, které se na koncích neposedně vlnily a kroužek ve rtu bych poznala snad všude. Byl to Lucas Parker. Holkami zbožňovaný, mezi učiteli oblíbený, a i přes jeho rošťácký vzhled byl jedním z nejlepších studentů zdejší školy. „Na co tak vejráš, nepomůžeš mi?" věnoval mi studený pohled a čekal na mou reakci s nataženou rukou.

Už jsme začínali mít obecenstvo, což mi nebylo vůbec příjemný. Na rozdíl od většiny zdejších holek se mi z něj i přes jeho líbivý vzhled nepodlamovala kolena, takže jsem nakrčila obočí a ušklíbla se. „Myslím, že to zvládneš sám," otočila jsem se na patě a štrádovala si to chodbou urychleně pryč s mým brýlatým spolužákem v patách.

„Páni, ty sis fakt otevřela pusu na Parkera?" promluvil s úžasem, když už jsme byli z dosahu.

Jo a už teď toho lituju.

„No a co?" pokrčila jsem rameny a pokoušela udržet si pevný hlas, protože uvnitř jsem se celá třásla.

„No nic, jen jsi asi jedna z prvních, které z něj netečou sliny. To je fakt výkon, protože patří podle holek do top trojky," vysvětlil zadýchaně. „Nechceš už zpomalit?"

Bez varování jsem se zastavila a zamyšleně se na něj otočila. „Jak že se vlastně jmenuješ?"

„Jsme spolu v jedné třídě už dva měsíce," poznamenal trochu dotčeně, ale když viděl, že na to nijak nereaguju, radši se představil. „Jsem Tony," poraženecky zafuněl.

„A co jsi myslel tou top trojkou, Tony?" zeptala jsem se a dala si záležet, abych jeho jméno dostatečně zvýraznila. 

Poprvé od nástupu na tuhle školu jsem zaslechla něco takového. Možná to bylo i tím, že většinu času jsem měla sluchátka v uších, aby na mě nikdo nemluvil.

„To jsou tři nejhezčí kluci na škole, podle žebříčku zdejších holek a pár kluků, kteří se zúčastnili hlasování. Na začátku roku se vždycky dělá anketa," vysvětlil a znovu si posunul brýle na nose.

„To zní fakt pitomě," uchechtla jsem se. „O tom slyším prvně."

„No jo, muselo tě to minout. Nebo jsi dost možná nevyplnila lístek, který se rozdával všem na začátku roku."

Hluboce jsem se zamyslela a snažila si vzpomenout na nějaký papír, když v tom mi to docvaklo. Na začátku roku mi vážně něco takového přistálo na lavici, ale nepochopila jsem o co jde, tak jsem ten lístek radši hodila z otevřeného okna dřív, než si toho někdo všiml a využil by to jako možnost dát se do řeči.

„No jo, už si vzpomínám. Hm, co že jsi mi to chtěl vlastně říct, než jsem vrazila do toho paka?" ukázala jsem kamsi před sebe, kde jsem o kus dál nechala ležet Parkera na zemi.

„No, chtěl jsem tě pozvat na páteční párty. Bude tam spousta lidí ze školy a většina naší třídy. No, a asi by nebylo na škodu, kdybys nám dala šanci," pousmál se trochu bázlivě. „Všechny od sebe odháníš."

„Protože o kamarády nestojím, Tony," vysvětlila jsem bez zaváhání. „A to si neber nijak osobně, mám k tomu svoje důvody."

Chvíli na mě zamyšleně civěl, ale nakonec se jenom chápavě pousmál. „Kdyby sis to náhodou rozmyslela, tak ve skříňce najdeš pozvánku."

„Ale já..." nenechal mě to doříct.

„Člověk nikdy neví," vřele se usmál a než jsem stačila dál jakkoliv odporovat, odešel.

Těžko říct, jestli to byla Tonyho přímočarost, která mě přesvědčila na tu párty v pátek jít, nebo jenom moje prostá osamělost, která mě pomalu, ale jistě požírala zevnitř.