Modré sedmikrásky ✓

Kapitola čtrnáctá

„Netvař se tak kysele jen proto, že spolu jdeme ze školy," poznamenal suše Parker a spojil naše ruce propletením prstů přesně tak, jak to dělal ve škole každý den a já si na to nějak moc rychle začínala zvykat. „Trávit se mnou čas není zase taková otrava, ne?"

„Myslíš?" vydechla jsem řečnickou otázku doprovázenou otráveným pohledem, kterým jsem ho na oplátku zahrnovala každou chvíli už spíše jenom z principu a pro vlastní pobavení.

„Víš ty vůbec, co by za to některé holky daly?" ušklíbl se a nasadil hrdý výraz.

„Zvláštní, tohle poslouchám furt dokola, ale fakt tomu nerozumím. Proč by vůbec někdo chtěl trávit čas s nafoukaným intelektuálem, který se neumí chovat k holkám?" zeptala jsem se s hranou zamyšleností a po očku pozorovala, jak se Lucas tváří. Jeho reakce jako obvykle nezklamala.

„No dovol," odvětil dotčeně. „Samozřejmě je to proto, že jsem nejchytřejší osoba na škole, jsem fešák a naprosto okouzlující osoba," zazubil se na mě tím svým perfektním úsměvem jak z reklamy na zubní pastu. „Ty máš prostě jenom šíleně špatnej vkus, modrovlásko."

„Nebo ty máš prostě nepopsatelně obrovský ego," pokrčila jsem rameny, ale nepokusila se potlačit úsměv, který mi ta jeho pitomá povaha vykouzlila na rtech.

„No, to je věc druhá," pousmál se.

„Hele, ty se znáš s Chrisem Haydenem?" napadla mě z nenadání otázka totálně mimo mísu.

„Tak teď si nejsem jistej, jak odpovědět," zamračil se a mně vyletělo obočí vzhůru. „Chystáš se mě vyměnit za kluka, kterýho bral snad i já?"

Po pár minutách civění na jeho podmračenou tvář a mírného šoku jsem propukla v záchvat smíchu. Chvilku mi trvalo, než jsem se uklidnila. „Bože, to je vážně tak pěknej?" chechtala jsem se dál a musela se párkrát zhluboka nadechnout, abych se konečně přestala smát.

„No, když to uzná dokonce někdo jako já, tak už to tak asi bude," poznamenal. „Proč se na něj tak najednou ptáš? Máš snad nějaké skryté úmysly, hm?" propichoval mě pátravým pohledem.

„To fakt ne," zavrtěla jsem hlavou a setřela si pár slziček, které mi předtím vytryskly v záchvatu smíchu. „Ale Jade s Tonym se o něm nedávno zmínili.  Z jejich slov jsem vyrozuměla, že je totální legenda. Tak jsem byla zkrátka zvědavá, nic v tom nehledej. Nepotřebuju mít v životě dalšího potížistu. Stačíš mi ty," poplácala jsem ho po rameni.

„To zahřeje u srdíčka," šibalsky se pousmál. „Chrise samozřejmě znám, vždyť je ve stejném ročníku. No, je fakt že do školy moc nechodí, ale už jsi ho musela vidět i ty."

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „Nemyslím si, po lidech jsem se tady nikdy moc nedívala. Vždyť jsem nevěděla ani o tobě, dokud jsem tě nesejmula na chodbě a nespadla na tebe jak pytel brambor."

„Nejlepší chvíle mého života," zavzpomínal zasněně Parker, čímž si vysloužil ránu pěstí do boku, i když jsem věděla, že to jen hrál. „Au! Ty agresore jeden malej!" vykřikl a než jsem se nadála, už si mě přehodil přes rameno.

„Hned mě dej dolů!" vztekle jsem kopala nohama.

„Nebo co?" smál se jako malej kluk a pokračoval v cestě.

„Nebo uvidíš!" ječela jsem dál a bouchala ho do zad. Bez uvědomění toho, že jsem se vlastně usmívala.

Jak jsem sebou házela, tak Parker neudržel rovnováhu a na sněhu mu to uklouzlo, načež jsme oba slítli na zem a k naší smůle se skutáleli z kopce, který byl pod námi. Držela jsem se ho jako klíště, dokud jsme se konečně nezastavili. Celou dobu jsem měla pevně sevřená víčka, takže jsem nedokázala skrýt překvapení, když jsem otevřela oči a přímo nad sebou spatřila jeho tvář pár centimetrů od té mé.