Modré sedmikrásky ✓

Kapitola dvacátá třetí

„Hodím tě domů," oznámil mi Lucas a bez čekání na moji odpověď už přes sebe přehodil bundu a vzal klíče z botníku. „I když nejsem moc nadšený, že mizíš takhle bez snídaně," fňukl posmutněle.

„To nemusíš," zkusila jsem odporovat, ale dopředu jsem věděla, že to nebude mít žádný výsledek. „A snídani si dám doma, mamka určitě už šílí, kde jsem."

„Neblbni, je tam děsná kláda a ty seš oblečená jenom v tomhle," protestoval dál a ukázal na krátkou sukni a pak mi na hlavu nasadil můj klobouk. „Sice ti to fakt sluší, ale moc praktický to není, modrovlásko."

„Přežila jsem to včera večer, přežiju to i dneska ráno. Nemyslíš?" pokoušela jsem se stát si za svým, protože se mi fakt vůbec nechtělo jet na motorce. Lucas mohl být sebelepší řidič, ale mě ty kluzké silnice naháněly strach.

„No jo, no jo. Jsi silná, nezávislá žena, co?" ušklíbl se. „Prostě se nech odvézt a pro jednou nedělej drahoty, Bennetová," povzdechl si. „Nepojedem na motorce, vezmu tě autem."

„Autem? Ty máš auto?" zarazila jsem se, protože v autě jsem ho nikdy neviděla.

„No, není tak úplně moje. Je tátovo, ale nechal ho tady když... no prostě ho tady nechal. Moc s ním nejezdím, moje srdce patří totiž mé krásce," zavrněl tak spokojeně, až se mi ježily chlupy na rukou.

Pořád jsem nesebrala odvahu zeptat se na jeho rodinu. Během včerejšího večera jsem nenápadně pátrala po čemkoliv, co by mi řeklo něco o Lucasovi a jeho rodině. Většinou, když zrovna nebyl se mnou, nebo jsem potřebovala na záchod. Celý dům jsem samozřejmě neprolezla, ale i tak jsem byla vlastně docela úspěšná.

Byla tam spousta zarámovaných rodinných fotek. Ať už na zdech nebo jenom někde na stolcích či skříních. Na většině z nich se po boku malého a neuvěřitelně rozkošného Lucase nebo vysokého a sympaticky vypadajícího muže objevovala blondýnka, jejíž oči měly stejnou rošťáckou jiskru jako Lucas. Dokonce i vlasy se tak neposedně kroutily a jejich vzájemná podoba se nedala zapřít. Rozhodně to byla jeho máma.

Zarazil mě však fakt, že nikde nebyly novější fotky z doby, kdy byl Lucas už větší. Tam, kde vypadal nejstarší, mu nemohlo být více než dvanáct nebo třináct let. Hlavou mi vrtala spousta věcí včetně toho, že tu jeho rodiče nebyli. To by asi ani nebylo tak zvláštní, moje máma byla taky věčně pryč kvůli práci, jenže společné Vánoce si nikdy nenechala ujít. Ale možná jsem nad tím vším jenom zbytečně moc přemýšlela.

„Země volá Tori Bennetovou," mával mi Lucas dlaní před očima.

„Co?" vypadlo ze mě zaraženě.

„Snad nejsi pořád tak mimo z toho, co se stalo ráno," zeptal se s úšklebkem a naklonil hlavu na stranu čekajíc, co ze mě vypadne tentokrát. Jeho stud byl ten tam i když to ráno vypadalo, že se mi snad už nikdy nepodívá do očí.

„No nevím, kdo z nás z toho byl víc mimo, Parkere," oplatila jsem mu úšklebek, který byl spíš takovou přetvářkou. Nemohla jsem mu přece říct, že to bylo poprvé, kdy se moje osoba dostala do bližšího kontaktu s tím... hadem, co tam dole schovávají. „Snad si nemyslíš, že by mě ten tvůj malej kamarád rozhodil," pokračovala jsem dál a dávala maximum snahy do toho, aby můj obličej neukázal to peklo, které se momentálně odehrávalo uvnitř mě, protože skutečnost byla taková, že ve mně probíhala mega sopečná erupce studu.

„No dovol, já ti dám malýho kamaráda, ty jedna provokatérko," odpověděl dotčeně.

„Jen si ho nech," vyprskla jsem a bez dalších slov se kolem něj se zvonivým smíchem prosmýkla ven.