Modré sedmikrásky ✓

Kapitola čtvrtá

„Za třetí ročník nastoupí do studentské rady pouze dvě děvčata," pronesla ředitelka trochu překvapeně a její hlas se nesl celou tělocvičnou doprovázený nenápadnou ozvěnou. „Jade Fosterová a Tori Bennetová!"

„Můj život je v koncích," ozval se můj zděšený hlas. V odpověď mi přišel Tonyho výraz, který prostě mluvil za vše. On mi to říkal!

„Prosím, děvčata, předstupte a přidejte se k již zvoleným zástupcům," ukázala na místo po své pravici, kde už stáli zvolení prváci a druháci.

„Tori!" mávala na mě nadšeně Jade, která seděla o kousek dál.

S nečitelným výrazem jsem zamávala nazpět a pohroužila se do myšlenek. Nepřekvapilo mě, že zvolili zrovna ji. Podle toho, co jsem vypozorovala, byla asi nejoblíbenější holkou z mého ročníku, ale proč já?

S absolutním neštěstím v očích jsem se došourala až k určenému místu a musela vystát všechny nadšené pohledy mířené na moji osobu a neutichající šeptání. Pořád jsem nedokázala pochopit, proč se ze mě na téhle škole stala taková senzace. Drby se totiž stále neutišily a tentokrát se k tomu přidal nový. Že prý chodím s vysokoškolákem, který má svůj gang. Takže zahrávat si se mnou není vůbec dobrý nápad.

Prostě proč? Tuhle otázku jsem si poslední dobou pokládala neustále dokola.

Vůbec jsem nevnímala, že byli vyhlášení zbylí zástupci a že vedle mě stojí moje noční můra.

„Netvař se tak zdrceně, nesluší ti to," broukl mi do ucha Parker znenadání.

Vylekaně jsem sebou trhla a sjela ho naštvaným pohledem. „Na rozdíl od tebe o tohle nestojím."

„O co přesně?"

„Pozornost?"

„O tu stojí jen málokdo a já to nejsem."

„Jasně, proto si ji tak děsně užíváš, když ti u nohou klečí každá druhá," protočila jsem oči.

„K čemu mi to je, když mezi nimi není ta, o kterou bych stál?" pronesl a na malou chvíli se mi zdálo, že slyším zklamání. „A než sama sebe uvedeš v omyl, tak ne. Ty to nejsi," s úšklebkem pokračoval po mém chvilkovém odmlčení.

„Neměj strach, ty mě taky nezajímáš. Vlastně tě nemůžu vystát."

„Ty nemůžeš vystát nikoho, kromě tvého neodbytného spolužáka," vzhlédl k Tonymu, který nás napjatě pozoroval. A nebyl jediný.

„Někoho nemůžu vystát tak moc, že radši předstírám opak jeho existence," věnovala jsem mu falešný úsměv.

„Tak to asi nebude můj případ, když se tu se mnou vybavuješ, modrovlásko."

„Dost mi to stěžuješ, Parkere," procedila jsem skrze zuby, když v tom mi na rameno poklepala Jade, která nás stejně jako půlka sálu vykuleně sledovala.

„Ty se bavíš s Lucasem Parkerem?" zeptala se nadšeně šeptem.

„Takhle bych to zrovna nenazvala," odpověděla jsem jí tak moc otráveně, jak to jenom šlo. „Nesnáším ho."

„Jsme nejlepší kamarádi," promluvil s úsměvem a objal mě kolem ramen. Vysloužil si tak sloní dupnutí na nohu. „Au, sakra!" kvíkl bolestí.

„Tohle už nikdy nedělej," upozornila jsem ho s dalším falešným úsměvem přilepeným na obličeji.

Jade nějak uteklo, co se tady odehrálo a zasněně nás pozorovala. „Páni! Tak to je brutální! Ty a Lucas?"