Modré sedmikrásky ✓

Kapitola třináctá

Austin nepouštěl mou ruku, ani po několika dlouhých minutách ticha, kdy jsme došli k rozlehlému parku kousek od školy, který ale kvůli holým stromům a většině keřů ztratil svoje kouzlo.

„Děkuju," zamumlala jsem konečně po dlouhém sbírání odvahy vůbec promluvit. Od úst mi vycházeli obláčky díky teplému dechu, který kontrastoval se zimou.

„Měla jsi za někým jít. Tohle není obyčejný zdržování po hodinách," vydechl a konečně se na mě podíval. „Kdybych neviděl, jak tě někdo zatáhl do křoví, kdo ví, co by ti udělal. Tohle dělal celou dobu?" zeptal se zamračeně. Soudě podle očí, které by mohly metat blesky, ho vztek ještě neopustil a mně – ačkoliv jsem to odmítala přiznat – poskočilo srdce radostí.

„Ne, tohle nikdy neudělal," zakroutila jsem rychle hlavou. „Vždycky to zůstalo jenom u slov, ale asi ho dneska naštval Lucas, nevím," pokrčila jsem rameny. Konečně ze mě opadl počáteční šok.

„Lucas? Proč?"

„Přistihl ho, jak mi dělá návrhy, a tak nějak zakročil. Choval se majetnicky, ale chtěl mi jen pomoct," pustila jsem se do vysvětlování, ačkoliv do očí jsem se mu podívat nedokázala. „Myslím, že tohle ho naštvalo."

„Taky bych se choval majetnicky, kdybys byla moje," přiznal se tiše Austin a najednou mu nejspíš došlo, že mě stále drží za ruku. Pustil mě tak náhle, jako kdyby se dotknul horkého kovu a o kus ucouvl s obličejem částečně schovaným pod dlaní.

Snažil se zakrýt rozpaky a mírně zčervenalé tváře, což dovedlo k rozpakům zase mě. Stáli jsme v tichosti s pohledy zapíchnutými do země a doufajíc, že naše obličeje naberou zpátky normální barvu. Zkrátka dva beznadějní případi.

„Vážně spolu chodíte?" prolomil to trapné ticho a přistoupil ke mně krok blíž.

„Už to tak bude," zalhala jsem zírajíc na jeho hrudník, protože ty hřejivé, oříškové oči se pro mě staly zakázanou zónou.

Austin uchopil můj obličej do dlaní a pozvedl ho tak, abych se jeho pohledu už nevyhnula. „Když se mi budeš pořád odmítat podívat do očí, budu mít pocit, že lžeš, Tori."

„Nelžu," odpověděla jsem s knedlíkem v krku. Znervózňoval mě samotným dotekem, takže jeho milý pohled a vlastně pouhá přítomnost ničily veškerý můj vnitřní klid, nebo spíše to, co z něj zbylo. 

 A ano, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem ho nechtěla políbit.

„Vždyť ho nesnášíš," pokračoval tvrdohlavě dál, čímž mě opět přivedl ke smyslům. „Nedává to smysl."

Přivřela jsem oči a zahnala pryč všechny ty motýly z mého žaludku. Všechny ty jiskřičky, které mě v jeho přítomnosti celou pohlcovaly. Místo toho všeho jsem nasadila masku ledové královny a znovu oči otevřela. „Nemáš ponětí, co se za tu dobu, kterou jsi strávil muchlováním se svou přítelkyní stalo, Austine."

Austin nasucho polknul a pustil můj obličej. „Tori..."

„Nechápej mě špatně, já ti to přeju. A moc, ale neříkej, že ti nedošlo to, že... jsem do tebe byla zamilovaná. A to, co jsi předváděl záměrně mně na očích, bolelo. Zahnal jsi mě do kouta," přiznala jsem a cítila, že mě znovu pálily slzy v očích, ale tentokrát jsem to nemohla dovolit. Tentokrát už jsem mu nemohla ukázat svou slabou stránku.

„Tori, kdybych to věděl..."

„Ale ty jsi to věděl!" odsekla jsem mu a vzápětí zalitovala tónu, který jsem použila. „Podívej, já si za to můžu sama, odehnala jsem tě a patří mi to, ale chtěla jsem, abys znal pravdu."