Modré sedmikrásky ✓

Kapitola třicátá druhá

Vrátit se domů z horského ráje, na který jsem pořád nedokázala zapomenout, bylo jako dostat pořádnou facku. Vstup do nového roku se zkrátka nedal zahájit lépe než návštěvou ředitelny. Neměla jsem ponětí, co po mě ředitelka tak mohla chtít, ale to jsem měla velmi brzy zjistit. V tu chvíli jsem ještě netušila, že v momentě, kdy otevřu dveře do její kanceláře, se začne bortit všechno, co mě drželo nad novou.

„Dobrý den," pozdravila jsem nejistě, když jsem vešla dovnitř útulně zařízené místnosti, kam mě zavedla postarší sekretářka.

Za masivním, dřevěným stolem seděla žena, která byla pravděpodobně o několik let starší než moje máma a měřila si mě přísným pohledem zpoza brýlí, přičemž měla rty stažené do tenké linky. Hned mi bylo jasné, že je zle.

„Slečno Bennetová, posaďte se," pokynula mi a kývla na kožené křeslo, které stálo hned naproti stolu.

Udělala jsem, co mi řekla a celá rozklepaná se posadila do měkkého křesla s knedlíkem v krku. Nemohla jsem si vzpomenout na nic, co bych ve škole provedla tak závažného, že bych musela jít sem. Skutečnost byla taková, že jsem byla průměrný student, který reálně nijak nevyčníval, co se chování týkalo. To, že o mně kolovaly ty praštěné výmysly, to byla věc druhá.

„Jistě víte, že od členů studentské rady se očekávají nejen dobré výsledky, ale především také výborné chování a to, že půjdou ostatním studentům příkladem."

„A-ano," vykoktala jsem roztěkaně a zírala na ni jako vyoraná myš, protože jsem neměla páru, kam tím mířila.

„Pak si nejspíš uvědomujete, že nesplňujete ani jedno, že?"

„Pardon?" vypadlo ze mě zaraženě. Jednak proto, že jsem neměla nijak otřesné známky na rozdíl například od Jade, která propadala z chemie a do ředitelny si ji nikdo nezavolal, i když byla stejně jako já členkou studentské rady, a za druhé proto, že jsem ve škole zkrátka nikdy nic neprovedla!

„Myslím si, že není třeba chodit kolem horké kaše. Doneslo se ke mně určité video, nejspíš víte, co mám na mysli, že?"

Polil mě studený pot. Jasně, takže odtud vál vítr. Jordyn se rozhodla, že mi to všechno vrátí i s úroky. Najednou to vypadalo, že jsem přestala umět mluvit.

„Nemáte k tomu co říct?"

„Ne..." vysoukala jsem ze sebe.

„Žádná snaha o to se obhájit? Než vyvodím nějaké závěry, tak bych si ráda poslechla i vás a vaši verzi příběhu."

„Myslím, že v téhle situaci je už jedno, co vám řeknu. To video mluví asi za vše," odpověděla jsem s posledními zbytky odvahy, která mě pomalu ale jistě opouštěla. Neexistoval způsob, jak se ospravedlnit, protože to zkrátka bylo tak, že jsem byla opilá a dělala kraviny. Podělala jsem to a nebyla na to nijak hrdá, ale čas vzít zpátky prostě nešel. Říct, že na tom videu nejsem já ale nějaká jiná holka s modrými vlasy... to by mi asi nesežrala.

„Velmi jste mě zklamala, slečno. Vím, že to nemáte jednoduché kvůli častému stěhování. Taky vím, že vás vychovává pouze matka, možná že bude problém i v tom..." spustila zamyšleně a ve mně to začalo vřít.

Moje neúplná rodina byla pořád něčím, co mě trápilo, a když tohle téma někdo otevřel, obzvlášť v souvislosti s mým chováním, nezvládala jsem to. „Tohle nemá nic společného s tím, že žiju bez otce!" odsekla jsem až příliš nahlas a příliš příkře.

„Na vašem místě bych si velmi rychle srovnala v hlavě, v jaké jste situaci. Jestli po mě hodláte řvát, je taky dost možné, že se to odrazí na vašem trestu," umlčela mě ledově přísným pohledem a chladem v hlase. Po desce stolu ke mně přisunula prázdný papír s propiskou. „Na ten papír mi teď napíšete, kdo další na té párty byl, pokud si to nechcete udělat ještě horší."