Modré sedmikrásky ✓

Kapitola třicátá osmá

Krásný jarní den se už dávno přehoupl ve tmu pozdního večera a já společně s Jade a Tonym kráčela ulicí, kterou osvětlovaly jenom lampy. Chvílemi jsme procházely žlutým světlem a jindy zase záplavou stínů.

Až neočekávaně dlouho jsem dumala nad tím, co si vlastně vzít na sebe. S oblečením jsem nemívala problémy, ale dneska se zdálo být až nadlidským výkonem něco si vybrat. Nakonec jsem si oblékla černé kraťasy, které byly z poloviny překryté sukní se zeleno černým tartanovým vzorem. Doplnila jsem to černým páskem s řetízkem, navrch oblékla černé triko a černý, koženkový křivák. Na nohy jsem ještě natáhla černé nadkolenky a obula mé oblíbené glády.

„Dneska ses fakt překonala," vytáhla mě Jade ze zamyšlení. „Hrozně ti to sekne."

„Dík," pousmála jsem se a nadechla se čerstvého vzduchu. „Možná jsem to přehnala. Je to asi trochu moc."

„Kdo určuje, co je moc? Vypadáš skvěle," vzala mě kolem ramen a z druhé strany udělal to samé Tonymu. „Dneska si to užijeme, jasný?"

Vážně jsem doufala, že se tohle její přání vyplní.

V Garáži bylo opravdu ještě větší rušno než obvykle. Celý prostor byl zakouřený a člověk se mohl sotva někam hnout.

Když ostatní odešli odnést věci do šatny, snažila jsem se protáhnout k baru, abych si dala aspoň nějakou vodu, protože alkoholu jsem se po tom úrazu bála dotknout. V zápalu hledání škvír mezi lidmi jsem to do někoho napálila.

„Obvykle nemám problém s tím, když se mi holka vrhne do náruče, ale od tebe bych to fakt nečekal," ušklíbl se na mě Chris. „Už seš v pohodě? Něco se ke mně doneslo o tom, že tě školní královna shodila ze schodů."

„Uh, to je na dlouhý povídání," nepříjemně jsem se ošila. „Ale už jsem v pohodě, dík za optání," odpověděla jsem ignorujíc tu poznámku o skoku do náruče, protože při pohledu na něj bych s tím snad ani já neměla problém. „Promiň, je tu hrozně lidí," omluvila jsem se za ten náraz a podívala se mu do nezvykle šedých očí.

„O nic nejde," odmávl to. „Jak se jinak máš?" zeptal se na otázku, která mě od něj zarazila. Chris se obvykle neptal na tyhle základní věci, které člověk zmiňuje na začátku konverzace, když ho nic jiného nenapadne.

„Od kdy tě zajímá, jak se mám?" ušklíbla jsem se trochu pobaveně. Nemyslela jsem to nijak zle. Už dávno jsem věděla, že Chris byl fajn.

„Od tý doby, co jsem přišel na to, že seš jeden z mála v pohodě lidí, jejichž počet jsem schopný ukázat na jedné ruce," zasmál se a z kapsy vytáhl krabičku cigaret. „Vážně, seš ok?"

Došlo mi, že se k němu taky pravděpodobně dostala ta záležitost s Lucasem, protože si byli dost blízcí. „Snažím se to zvládat... Ale moc mi to nejde," přiznala jsem a vysloužila si chápavý pohled.

„Kdyby sis o tom chtěla promluvit, tak jsem tady. Možná nevypadám jako nejlepší posluchač, ale pro tebe se obětuju," pousmál se a pohladil mě po hlavě, čímž mi zruinoval účes. „Musím na podium, tak zatím," mrknul na mě laškovně a s cigaretou v puse se tlačil davem pryč.

Pozorovala jsem ho s vděčným pohledem. Chris se nějakým zázrakem vždycky objevil, když to člověk potřeboval a trochu mi zvedl náladu. Pomalu mi docházelo, že jsem ho měla vážně ráda. Padl mi do noty, ač jsem o jeho životě nevěděla prakticky nic a trochu mě to mrzelo.

„Bože můj, to byl Chris?" zakřičela mi nadšeně Jade do ucha a já myslela, že po zbytek večera na něj už nic neuslyším. Hlasitějšího člověka byste těžko našli.