Modré sedmikrásky ✓

Kapitola sedmnáctá

„Jsi celá červená, vážně už jsi zdravá?" ptal se mě Parker, když si starostlivě prohlížel mou tvář a pak tomu nasadil korunu, když se rozhodl změřit mou teplotu tak, že se opřel svým čelem o to mé a letmo mě pošimral špičkou nosu.

Od našeho dost vášnivého polibku uběhl týden a já už musela do školy, kam mě doprovázel. Jeho pouhá přítomnost se mnou zametala naprosto nemyslitelným způsobem.

Dost mě drtil fakt, že k tomu, co se stalo, se vůbec nevyjádřil. Vlastně jsem si pořádně nedokázala vzpomenout, co se po tom dělo. Teplota mi zamlžila mysl a já si jen matně pamatovala, že mě odnesl na gauč, kde jsem se taky později probudila a Lucas nikde nebyl. Na konferenčním stolku po něm zbyl štos papírů, který se později projevil jako okopírované zápisky z hodin, které jsem zameškala.

„Je mi fajn," odstrčila jsem ho a celá rudá se mu odmítala podívat do očí.

„Když to říkáš," pokrčil rameny a chytil mě za ruku. „Tak půjdeme, ne? Všichni se těší na naši školní, modrovlasou superstar," pobaveně se ušklíbl a táhl mě ke vchodu. „Nemluvě o tom, že jsi zmeškala spoustu práce ve studentské radě a já všechno musela dělat sám."

„Jordyn by ti mile ráda vypomohla," odsekla jsem mu a pokusila se vytrhnout ze sevření jeho ruky, ale neúspěšně.

„Jordyn není moje pravá ruka, modrovlásko," pronesl ignorujíc moji žárlivou poznámku, ačkoliv si toho musel být vědom. „Máš co dohánět, nepůjdu na tebe zlehka," zazubil se a já se zmohla jenom na prázdné polknutí.

Nesnášela jsem jeho úsměv. Milovala a zároveň nenáviděla. Už to tak prostě bylo.

***

„Ty! Proč jsi nás celou dobu ignorovala? Mysleli jsme si, že jsi umřela nebo co!" spustila na mě Jade hned, jakmile mě spatřila u skříňky. V zádech měla Tonyho, jehož obroučky dnes měly chvályhodně modrou barvu.

„A vy? Vy jste mě nechali s Parkerem samotnou!" zasyčela jsem na ni a práskla s dvířky. „Myslela jsem si, že jsme se šli společně kochat Chrisem Haydenem a ne, že jdu na rande s tím pitomcem!"

A přesně v tu chvíli mi to došlo. Oni to nevěděli. Neřekla jsem jim, že to s Lucasem jenom hrajeme. A výsledek? Dva páry vykulených očí a dvě spadlé brady, které se málem válely až na zemi.

„Do hajzlu," zahučela jsem tiše sama pro sebe a zády se opřela o modrá dvířka mé skříňky.

„Vždyť spolu chodíte, tak..." zarazila se a pak zalapala po dechu.

Tony se ke mně naklonil blíž, aby nás ostatní neslyšeli. Rozhlédl se obezřetně kolem a pak se mi zadíval do očí nezvykle seriózním pohledem. „Vy to jenom hrajete?"

„No, my..."

„Já to věděl!" vyjekl tiše a přikryl si ústa.

„A já tomu odmítala věřit!" Jade mě probodla zklamaným pohledem. „Proč bys nám něco takovýho tajila?"

„Já nevím, možná pro to, že se za to stydím a nevidím jediný důvod se chlubit tím, že jsem přistoupila na největší hovadinu světa, za kterou teď taky šeredně platím!" vysoukala jsem ze sebe pravdu tím nejtišším hlasem, kterého jsem byla schopná a sklopila pohled k zemi.

„Tori, víš, že nám můžeš všechno říct," promluvil po chvilce Tony a svým vřelým tónem mě přiměl, abych se mu podívala do těch upřímných, přátelských očí.

„Já prostě nejsem zvyklá svěřovat se ostatním," zahučela jsem a vydechla zadržovaný vzduch z plic. „Nehledě na to, že jsem to udělala z úplně debilního důvodu."