Modré sedmikrásky ✓

Kapitola třicátá čtvrtá

Věděla jsem, že mě máma milovala, ačkoliv to nikdy neuměla dát najevo tak, jak bych si třeba přála. Uvědomovala jsem si, že rozhodně není adeptkou na matku roku, ale byla to ona, kdo mě vychoval a nikdy se mě nevzdal i přes to, čeho jsem jí musela být připomínkou, i když to popírala. 

Nedokázala jsem ji nenávidět, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem vůbec byla připravená jí tu lež odpustit, i když jsem pro to, co udělala, měla pochopení.

Po dlouhé odmlce plné máminých slz a mého ticha jsem konečně promluvila. „Já vím, že mám zaracha, ale vážně teď potřebuju vypadnout na vzduch," vysoukala jsem ze sebe trochu ztuhle. „Potřebuju si to všechno urovnat a nad některými věcmi popřemýšlet."

„Chápu," přikývla máma a pohled ode mě znovu odvrátila pryč. „Vrátíš se na noc?"

„Nejspíš ne... Myslím, že obě potřebujeme být chvíli od sebe."

„A kde budeš spát?" zeptala se mě znepokojeně, ale vážně se snažila neznít jako přísná matka.

„Ještě nevím, ale nemusíš se o mě bát," pokusila jsem se o úsměv. „Zítra budu zpátky."

Každá jiná matka by v takovou chvíli svoji dceru v mém věku pravděpodobně zamkla v pokoji a nedovolila jí někam jít, ale my dvě jsme měly trochu jiný vztah. Po tom všem, co se včera a dneska událo, to asi ani nebylo možné.

***

Toulala jsem se stále rušnými ulicemi a pozorovala, jak mi od úst stoupaly obláčky páry. Pořád byla pořádná zima a sníh se stále držel na chodnících, ale to mě neodradilo od toho pobýt venku.

Před mámou jsem se snažila působit alespoň trochu v pohodě, aby se o mě nebála, ale pravda byla taková, že jsem si připadala, jako kdybych se měla každou chvílí zbláznit. Měla jsem v sobě tornádo všemožných, nehezkých pocitů, které mě dováděly k šílenství a netušila jsem, jak je ventilovat, což celou věc jenom zhoršovalo. Nikdy jsem nevěděla, co dělat se silnými emocemi.

Sáhla jsem do kapsy kabátu pro telefon. Jade, Tony, a ani Austin o téhle záležitosti neměli pořádně páru. Jediný člověk, který mi v tu chvíli přišel na mysl, byl Lucas, jenom on věděl všechno o mých problémech s rodinou. Potřebovala jsem ho vidět a všechno to ze sebe dostat. Jenže k mé smůle jsem zjistila, že v zápalu všech těch emocí telefon nechala doma a pár sekund na to mi došlo, že telefon mu vlastně ani nefungoval.

„Sakra," vydechla jsem a kousla se do rtu. Přemýšlela jsem, co teda dělat a nenapadlo mě nic lepšího než se stavit u něj doma.

Jenže se ukázalo, že Lucas doma nebyl. Stála jsem před dveřmi jeho domu, ale nikde se nesvítilo a dveře nikdo neotvíral. Pomalu mě začínala tížit beznaděj.

„Kde by mohl být?" ptala jsem se sama sebe nahlas a snažila se zahnat myšlenky na Jordyn. Ona byla to poslední čím, jsem se teď potřebovala zatěžovat. Byla v mojí hlavě jako nějaký parazit.

Jak jsem tam tak stála v té tmě a zimě s promrzlýma rukama, najednou mě napadlo jediné místo, kde by tak ještě mohl být. Do Garáže přece chodil často, protože byl nerad v tom velkém domě úplně sám.

Na malou chvíli ve mně svitl plamínek slabounké naděje a rozběhla jsem se k místu, které odtud bylo pěšky sice trochu vzdálené, ale nebyla to žádná tragédie.

***

„Lucas? Ne, toho jsem dneska neviděl," kroutil hlavou kluk za barem a připravil mě tak o ten malý plamínek světla, který jsem v sobě měla. „Dáš si něco?" zeptal se potom, když viděl můj výraz. „Vypadáš, že to potřebuješ."