Modré sedmikrásky ✓

Kapitola dvacátá osmá

„Tak o tom dost pochybuju," odsekla jsem Jordyn s předstíraným hrdinstvím, ačkoliv jsem se tak rozhodně necítila. To, že se mnou vůbec chtěla mluvit, nevěstilo prostě nic dobrého. A ačkoliv bylo fakt těžké si to přiznat, ta holka mi naháněla husí kůži.

„Být tebou, tak nepochybuju," věnovala mi ten nejvíc nesympatický úšklebek, který jsem ve svém krátkém životě mohla spatřit. „Podívej, dávám ti poslední šanci, aby ses pakovala od Lucase," oznámila mi chladně a rozhodně nešetřila na tom jejím intenzivním pohledu, který by sundal kdekoho se slabší povahou a já měla pocit, že mi snad vypálí díru do hlavy. „Říkám ti to ve tvém vlastním zájmu."

„Nebo co?" uchechtla jsem se. „Uděláš mi, jak se to říká, ze života peklo?" Dívat se jí do oči byl přímo nadlidský výkon.

„Myslíš, že toho nejsem schopná, Bennetová? Znepříjemnit život někomu, jako jsi ty, je pro mě hračka. Nestačilo ti snad to video, které oblítlo celou školu, hm?"

Vyjeveně jsem na ni vykulila oči. „To jsi byla ty? Vždyť jsi na té párty ani nebyla!"

„A kdo jiný by to asi byl? Všichni ostatní mají k Austinovi až moc velký respekt na to, aby šli proti němu. Mě se to samozřejmě netýká," spokojeně se ušklíbla. „Můžu si dělat co chci a stejně mi to projde," pokrčila rameny. „Vážně sis myslela, že mi něco takového uteče?"

Začínalo to ve mně vřít. „Snad to dostatečně pohladilo tvoje obří ego," pokusila jsem se neznít totálně nasraně, ale moc mi to nevycházelo. „Když pominu tuhle tvoji sviňárnu, vážně si myslíš, že ti dva jsou nějaký tvůj majetek? Že tě budou poslouchat na slovo? Že si s nimi můžeš dělat co chceš? Co si o sobě vůbec myslíš?" vysoukala jsem ze sebe všechno, co jsem jí chtěla říct už dávno.

„No snad jsem tě nerozhodila, hm? Ti dva mi zkrátka patří, vždycky to tak bylo a nějaká malá holka, co si myslí, že je zajímavá jen proto, že má modrý vlasy, to vážně nezmění. Prober se, Bennetová."

Chtělo se mi řvát, brečet, jednu jí vrazit a pak ji shodit třeba z těch blbých schodů, jen aby se pak odkutálela těmi automatickými dveřmi ven a pak někam z toho strmého kopce dolů. Nejlépe pod kola nějakého kamionu.

„Jak se sebou vůbec dokážeš žít?" kroutila jsem nechápavě hlavou. „Ti dva nejsou nějaká věc, abys je mohla vlastnit. Jsou to skvělí kluci, kteří mají pocity, ty krávo blbá!" vykřikla jsem hlasitěji, než jsem ve skutečnosti chtěla, ale v tu chvíli mi to vážně začínalo být jedno. „Nejsou to tvoje loutky!"

„Ale, ty dokážeš být i sprostá? Jsem v šoku," ušklíbla se. „Takže ledová královna není úplně z ledu, co?"

Ignorujíc její poznámky jsem pokračovala dál. „Ty moc dobře víš, jak moc pro oba znamenáš a stejně se k nim chováš jako ke kusu hadru..."

„No jo, to mi připomíná jednu otázku," předstírala zamyšlení. „Jaký je to pocit milovat kluka, který miluje jinou? Hm?" sypala mi sůl do rány, kterou právě s obrovskou radostí otevřela. „Lucas nikdy nebude tvůj, smiř se s tím," pronesla a pouhým jedním krokem se ocitla přímo přede mnou. Bezmyšlenkovitě jsem couvla a zády vrazila do dveří našeho pokoje.

Připadala jsem si jako lovená kořist. Prostě jsem se jí nebyla schopná nijak postavit. Bylo úplně jedno, co jsem jí říkala, nic to s ní nedělalo. Byla jako parní válec, který mě neustále přejížděl a pokaždé, když jsem se pokusila zvednout, akorát mě znovu uzemnila. A ona si té své nadřazenosti byla moc dobře vědoma.

„Naposledy tě varuju, aby ses kolem něj přestala motat. Pro tvoje vlastní dobro, nechceš přece, aby se to video dostalo k vedení školy, že? Co by asi řekli na to, že nezletilá holka, ještě ke všemu členka studentské rady, která by měla jít všem příkladem, po večerech chlastá a polonahá tancuje na stole," vyhrožovala mi s falešným úsměvem na těch jejích plných rtech. Její slova vážně byla jako jed.