Modré sedmikrásky ✓

Kapitola dvacátá devátá

Brodila jsem se sněhem do lesíka, který stál hned vedle hotelu. Nechtěla jsem jít nijak daleko, ale potřebovala jsem se vzdálit od hromad lidí, kteří tady byli jaksi úplně všude. Po delší době jsem si chtěla zapálit.

Z toho, co všechno mi Jordyn řekla se mi dělalo zle. Jasně že jsem věděla o tom, že je do ní Lucas blázen. Taky jsem věděla, že někomu jako je ona se nikdy nevyrovnám. To, co jsem k němu cítila nemohlo nahradit tu spoustu let, kterou spolu oni strávili a v jejich průběhu rostla i láska, kterou k ní cítil.

Se zafuněním jsem se zhroutila na dřevěnou lavičku, vytáhla z kapsy krabičku cigaret a zapalovač s potiskem modrých kraviček. „Bože..." uniklo mi z úst, když jsem si konečně potáhla. Vlastně jsem ani nedokázala říct, jestli mi to nějak skutečně pomáhalo, nebo jsem si to jenom vsugerovala. 

Před očima se mi zjevila vzpomínka na zlomeného Austina, který nejspíš prožíval ten nejhorší Silvestr svého života a  to tak trochu mou vinou. Občas jsem z hlavy nedokázala vyhnat myšlenku na to, jak by se věci měly, kdybych se tady nikdy neobjevila. Bylo by všechno lepší?

„Hm, kohopak to tady máme?" ozvalo se nade mnou a já sebou vylekaně mrskla jak ryba na souši.

Neochotně jsem vzhlédla s cigaretou v puse a spatřila známou tvář. „Ježiši, ty jsi tady taky?" zeptala jsem se nejoblíbenějšího kluka na naší škole, který mě právě obdařoval zářivým úsměvem. Mohl by dělat reklamu na zubní pastu.

„Ne, jenom se ti zdám," odpověděl pobaveně a vytáhl mi cigaretu z pusy.

„Tak to je potom hodně blbá noční můra," poznamenala jsem a zapíchla do něj nabroušený pohled. Bylo to už podruhé, kdy mi tohle udělal a nadšená jsem z toho nebyla.

Chris se jenom tiše zasmál a foukl mi do obličeje obláček kouře. „Nepřeháněj, Bennetová."

„Proč se vždycky někde objevíš v tu nejmíň vhodnou chvíli?" hučela jsem dál nespokojeně a vzala si zpátky svoji cigaretu.

„To je nepřímý polibek," poznamenal Chris s nevinným úsměvem, když jsem si ji vložila mezi rty.

„Tohle bych čekala spíš od nějaký holky," ušklíbla jsem se pobaveně. „Takže, co tady děláš?"

„To, co ty?" odpověděl s pokrčením ramen a přisedl si vedle. Vzal si vlastní cigaretu a zapálil ji.

„Schováváš se před lidmi?" nakrčila jsem tázavě obočí.

„Možná?" věnoval mi záhadný úsměv, načež se mu dostalo jenom protočení očí.

„Normální odpověď z tebe nedostanu, co?" povzdechla jsem si a zaklonila hlavu tak, abych se dívala do korun jehličnanů.

„Nemám s kým trávit Silvestra, tak jsem tady," pokrčil rameny. „Kdo by to nebral, luxusní hotel úplně zadarmo, a to včetně chlastu."

„Hm," přitakala jsem tiše. „S kým jsi na pokoji?"

„To se ještě uvidí," šibalsky na mě mrknul a já jenom zakroutila hlavou. Ten kluk byl beznadějný případ.

„Vážně tě tohle baví?"

„Co přesně myslíš?" zeptal se mě trochu překvapeně a upřel na mě ty zvláštní, šedé oči. Vážně jsem takové nikdy neviděla. Musela jsem v sobě ututlat nutkání podívat se do nich ještě více zblízka. 

„Nevím, probouzet se každej den vedle jiný holky," odpověděla jsem mu nakonec.

„No, trochu mě přeceňuješ, každý den to není," začal se z toho vykrucovat, ale když viděl můj všeříkající pohled, tak zvážněl. „Nebaví," odpověděl po chvíli do ticha kolem nás.