Lehký vítr si pohrával s pramínky jeho tmavých vlasů a donutil chlapce přimhouřit oči, do kterých mu prameny spadaly. Jakmile však oči zavřel úplně, z jeho oka se spustila slza. Slyšel ty hlasy, slyšel je všude okolo. Neustávaly, netišily se a nemizely. Byly tu s ním pořád a mučily ho. Jeho tělo se třáslo a slz se rázem spustilo víc. Nedokázal sám svoje tělo ani jeho počínání ovládat.
Sedl si na okraj. Sedl si a čekal. Čekal, až se to stane. Dnes se to stane. Na tohle tak moc dlouho čekal.
Dnes přišel den osvobození.
A ani teď hlasy neustávaly. Slyšel je, všechny. Žádaly toho po něm tak moc a zároveň tak směšně málo. Nadávaly mu a vybízely ho k zoufalým činům.
Měl toho dost.
Obloha byla zbarvená do nejrůznějších odstínů šedi a bylo více než zřejmé, že se každou chvíli spustí bouře.
To jeho ale vůbec nezajímalo. On se teď soustředil na svoje poslání. On měl svou vlastní bouři uvnitř své duše. Cítil každý blesk, každé zahřmění a každou kapku, která vyplula na povrch ve formě titěrných slz.
Chtěl, aby se to stalo rychle. Nebyl jediný důvod se zbytečně zdržovat.
Rukávem mikiny si setřel slzy a poposunul se na zábradlí kousek dál.
Zhluboka se nadechl, zavřel oči a nechal již silnější vítr naposledy pohladit jeho hebkou a od slz zvlhčenou tvář.
A pak..
Hlasy utichly.
ČTEŠ
☾i want to feel alive
Fanfiction❝Nehraj si na něco, čím už dávno nejsi.❞ ❝Nejsem, ale mohl bych být. Myslel jsem, že jsem ztratil veškerou naději a důvod se snažit, ale mýlil jsem se. S ním se cítím být znovu živý.❞ Když mu bylo pouhých sedmnáct let, z důvodu častých úzkostí a nem...
