☾i want to feel alive

17. Scared to death.

„Kdyby se něco dělo, okamžitě volejte," řekl Hoseok s přísným výrazem ve tváři, ale ani jeden z chlapců ho nevnímal. Brunet použil množné číslo, aby Yoongi neměl pocit, že je pod něčím dozorem nebo že je někým hlídán, ještě navíc mladším člověkem, ale celou dobu se Hoseok i Jimin dívali na Jihyuna, aby mu jasně dali na jevo, že se staršímu nesmí nic stát. Jenže Jihyun jejich slova nevnímal a jen přikyvoval, aby dali pokoj a nechali ho se soustředit na navigování Yoongiho, který své tenoučké palce tiskl k displayi a pohyboval s nimi tak, aby se pohybovala i jemu svěřená postava v nějaké hře, jejíž název ani neznal.

Bylo to zvláštní, smět ovládat pohyby a tělo někoho jiného. Mít kontrolu nad něčím, co vlastně ani nebylo skutečné, bylo osvobozující. Chlapec ve hře se řídil Yoongiho pokyny, protože byl pouhá naprogramovaná loutka pro pobavení lidí. A přesně tak se většinu času cítil i Yoongi sám. Jako by snad jeho pohyby ovládal někdo jiný a on se stal pouhou loutkou úzkosti a strachu, co se zmocnily celého jeho těla a Yoongiho vedly přesně tam, kde ho chtěly mít. Na dno. Vystrašený z čehokoliv, co by ho mohlo potkat v následujících minutách.

„A teď zdrhej," poradil Jihyun Yoongimu a loktem se opřel o opěradlo pohovky.

„Na to bych přišel i bez tebe," utrousil Yoongi sarkastickou poznámku, na kterou Jihyun zareagoval samovolným pohnutím koutků úst směrem nahoru do úsměvu, jelikož mu sarkasmus byl velmi blízký a užíval ho ve svých větách opravdu často.

„To je konec?" zeptal se najednou Yoongi, když v půlce běhu postavy mladého chlapce obrazovka zčernala a chvilku se nic nedělo. Jihyun si otráveně povzdechl s vzal si od Yoongiho mobil do svých rukou.

„Ne, byla to jen demo verze a za plnou se mi utrácet nechtělo," osvětlil mladší a pokrčil rameny. Když bleskově zkontroloval zprávy a odpověděl přátelům v jedné společné skupině, mobil zamkl a odložil na stůl.

„Omg, mohli bysme si pustit nějakej film. Nebo seriál. Oh a nebo nějakou reality show! I když.. ne, to radši ne. Vybereme nějakej film," chrlil Jihyun a Yoongi jeho slova stihl tak tak pobírat. Líbilo se mu, jak se Jihyun v jeho přítomnosti choval. Nemluvil k Yoongimu jako k nemocnému, nepřemýšlel o svých slovech více než obvykle a choval se k němu jako k rovnocennému. Byl to pořád jeden a ten samý Jihyun, který neměl zapotřebí se kvůli Yoongimu přetvařovat. Bral ho jako o pár let staršího kluka, který akorát často neměl v životě štěstí nakloněné na svou stranu. Nic víc, nic míň. A proto blonďákovi v jeho přítomnosti bylo dobře. Tedy, ne, že by mu dovolil se Yoongiho dotýkat nebo že by v jeho přítomnosti zapomněl na všechny své trable, ale bylo mu lépe.

Jihyun se vesele zvedl z gauče, pln energie, což bylo dost možná způsobené jeho útlým věkem, a namířil si to rovnou k jídelnímu stolu, kde měl Hoseok odložen svůj notebook. Potřeboval nějakou větší obrazovku, než má jeho telefon, aby se mohli pohodlně dívat na film.

„Myslíš, že to Hoseokovi nebude vadit?" zeptal se Yoongi, když sebou mladší i s bez prosby vypůjčeným notebookem plácl na gauč a notebook zapl.

„Myslim, že je mi to jedno. Navíc když budeme dávat pozor, stačíme zahladit stopy dřív, než Hoseok něco zjistí," řekl klidně Jihyun a na blonďáka se vítězoslavně zašklebil. Vrátil se očima zpět k obrazovce a naťukal do kolonky s heslem písmennou a číselnou kombinaci, kterou našel na malém papírku na stole vedle počítače. A samozřejmě, údaje byly správné a jim dvěma teď už jen stačilo vybrat film.

„Tyjo, docela bych zkouknul něco od marvelu. Co ty na to?" zeptal se mladší blonďáka, který pouze pokrčil rameny a maličko našpulil rty na znamení toho, že mu na tom nezáleží.