☾i want to feel alive

4. Do u trust me?

„To je tady vždycky takový ticho?" pošeptal hnědovlasý chlapec směrem k černovlasému a do pusy si s nechutí ve tváři vložil další sousto z jeho první večeře na tomhle místě.

Černovlásek se neobtěžoval chlapci odpovědět, pouze jemně přikývl a nerušeně pokračoval v jezení. Hnědovlásek si jenom povzdechl a začal si s jídlem hrát. Hůlkami z rýže vytvářel hory a jakási omáčka s masem posloužila jako řeka a chatičky. Když se na svůj výtvor podíval znovu se usmál a jemně ramenem drkl do druhého chlapce, aby mu svoje dílo ukázal. Ten se neochotně otočil a bez reakce sledoval hnědovláskův talíř.

„Musíš to sníst," řekl nakonec prostě a zase se vrátil k boji se svou vlastní porcí. Znovu se mu v hlavě vybavila ta představa o hladovějících lidech a málem se ze sebe pozvracel. Nemusel tohle přeci nutně podstupovat. Prostě mohl říct, že to jíst nebude. Nemohli mu to do pusy snad nacpat nebo ano?

„Nemám hlad," odvětil hnědovlásek jednoduše a jednou z hůlek ještě poupravil rýžovou horu. Kéž by to bylo takhle jednoduché.

„To tu nikoho nezajímá. Prostě to sněz," řekl černovlásek jasně a sám si do úst vložil poslední kus masa z jeho jídla. Už jen to žvýkání pro něj bylo tolik náročné..

„Teď už to sníst nemůžu. Je to umění a umění se nejí," odůvodnil hnědovlásek a spokojeně se při pohledu na jím vytvořené 'umění' usmál. Černovlásek nad druhým chlapcem pouze zakroutil hlavou a trochu se nad jeho chováním zamračil.

Byl tak jiný. Tak zvláštně jiný.

Jelikož on už své jídlo dojedl, mohl jít zpátky na svůj pokoj. Což taky udělal. Hned zamířil ke své posteli, do které ulehl a znovu objal svůj polštář. Ale tentokrát se prázdným pohledem nedíval do zdi, ale na hnědovláskovu postel.

Myslel to s tím útěkem vážně?

To asi těžko. Odsud není útěku. A kam by vůbec utekli?

Pochyboval o tom, že hnědovlásek ví, jak odsud utéct. Vždyť je tu ten dozor i v noci a ty velké vstupní dveře na tohle oddělení jsou zamčené. Všechno je střežené kamerami a už jen kdyby je někdo přistihl, jak se pokouší utéct, trest by je neminul. Ale možná ten hnědovlasý kluk věděl, co dělá a jak odsud utéct. Možná ho černovlásek jenom podceňoval a zbytečně o něm pochyboval. Černovlasý jenom doufal, že odsud konečně zmizí a v hnědovláskovi viděl příležitost. To on by mu mohl pomoct se odsud dostat. Dostal by ho ven a černovlasý by tak mohl konečně splnit to, oč ho jeho vlastní duše hlasitě a urputně žádala.

On by...

„Musíme počkat do půlnoci," ozvalo se najednou za černovlasého zády a on sebou vylekáním trochu cuknul. Hnědovlasý asi už pozřel své umělecké dílo a dozor mu povolil se vrátit na pokoj. Černovlásek se na chlapce znovu zamračil a propaloval ho pohledem po celou dobu, co šel ke svému lůžku.

„Všechno je zařízený a pečlivě promyšlený," řekl hnědovlásek s upřímným úsměvem, jelikož z druhého chlapce vycítil jisté pochybnosti ohledně jeho plánu. Posadil se na kraj své postele a rukama se o ni za svými zády zapřel. Hlavu naklonil na stranu a pozoroval chlapce naproti němu, který si zrovna pohrával s růžkem povlaku na polštář, který objímal a pevně držel u svého drobného těla.

„Věříš mi?" zeptal se zničehonic usměvavý chlapec a své lokty zapřel o stehna, hlavu měl položenou v dlaních a čekal na odpověď. Už ani nečekal nic jiného než záporné nebo kladné zakývání hlavou. Ale tentokrát se černovlásek na řeč těla vykašlal a použil radši verbální komunikaci

„Nezbývá mi nic jinýho," přiznal poraženě a pokrčil rameny. Na malý moment pohledem zavadil o hnědovlasého oči, ale pak se znovu vrátil k pozorování vlastních prstů.

„Pomůžu ti, neboj," řekl hnědovlásek klidným hlasem a zvedl se z postele, čímž si opět získal černovláskovu pozornost a jeho pohled na svých zádech. Černovlásek si ani zdaleka nebyl jistý tím, jestli někomu, koho zná teprve několik málo hodin může věřit, ale tohle teď byla jeho jediná šance. Navíc hnědovlásek se o něj opravdu zajímal. Vždyť mu o svém plánu nemusel vůbec nic říkat a mohl utéct sám. Ale on mu nabídl pomocnou ruku a černovlásek měl v plánu se jí chytit. Obrazně řečeno, cizím dotekům se velkým obloukem vyhýbal. Stejně jako dlouhému očnímu kontaktu. Měl z toho vždycky špatný pocit a cítil se, jako by mu ten dotyčný byl schopný pohlédnout až do duše, jenom skrz jeho oči.

Hnědovlásek se zastavil u okna a přes bíle natřené tenké mříže pohlédl na zahradu patřící k této nemocnici a pak na celé město, oplývající všemožnými barvami. Ruce si založil na hrudi a bokem se opřel o bílou zeď. Očima pozoroval jednotlivé domy, auta a autobusy a na nebi mohl zahlédnout i spoustu letadel. Jak moc by si přál být jedním z cestujících na palubě jednoho z těch mnoha letadel a procestovat celý svět. Podívat se na místa celosvětově známá, ale i na místa, která ještě ani nebyla pořádně probádaná. Prahl pro dobrodružství a adrenalin v krvi byl to, co mu vždycky připomnělo, že je mladý muž plný života s hlavou přeplněnou bláznivými a spontánními nápady. Měl sny, spoustu snů...

Byl opakem chlapce, který teď jako hromádka neštěstí seděl na posteli a díval se kamsi do prázdna. Bylo mu ho líto. Viděl, že tu nesmírně trpí. A on měl neutuchající potřebu zachraňovat lidi, na kterých bylo na první pohled jasné, že se moc trápí. Že se zbytečně moc trápí. Ne vždy se mu jeho obětavost vyplatila, ale bylo ochotný to tentokrát znovu risknout. Už jen při pohledu na onoho chlapce nemohl myslet na nic jiného, než jak ho zachránit a jak mu pomoci.

„Každou chvíli by měla dle toho debilního rozvrhu dorazit sestřička s léky a pak už budeme mít klid na to, abych tě seznámil s plánem, ano?" promluvil hnědovlásek a hlavu otočil směrem k němu. Zase jenom s pohledem upřeným do země hlavou zakýval na souhlas a hnědovlásek, spokojen s jeho odpovědí, ulehl do postele, s rukama pod hlavou, očima nenápadně sleduje chlapce s havraními vlasy.

Když byla noc, mluvil s Měsícem. Když byl den, mluvil se Sluncem. A když jsi s ním byl ty, mluvit nemusel.