☾i want to feel alive

11. Jimin.

Po psychicky náročném dopoledni se černovlásek znovu uvelebil na gauči, předstíraje spánek, aby nemusel znovu jíst. Věděl, že ho brunet budit nebude. Bude si myslet, že je unavený a vyčerpaný, jelikož v noci se moc nevyspali. Hnědovlásek ho po pár chvílích přišel přikrýt dekou a poté se vrátil k přípravě oběda.

Celou dobu se snažil být co nejvíce potichu, aby černovláska nerušil. Zasloužil si řádný odpočinek.

Když snědl jím připravený oběd, usedl k jídelnímu stolu se štosem nějakých papírů a notebookem. Černovlásek ho vždy chvíli nenápadně sledoval, aby věděl, jestli je pořád tady. A to samé dělal i brunet, ale jejich pohledy se ani jednou nesetkaly.

Yoongi už si myslel, že zbytek dnešního dne bude opravdu klidný. Ale jeho domněnky překazil zvuk motoru auta ozývajícího se ho se v těsné blízkosti chaty. Motor po chvilce utichl. Vzhledem k tomu, že tady okolo žádná auta nejezdila, protože tu scházela použitelná silnice, bylo to trochu divné. Ode dveří se ozvaly hlasy, jež donutily hnědovláska ustat v činnosti a zadívat se ke vchodu.

„Můžeš mi sakra říct, proč tady jsme?" uslyšel Yoongi a sám pro sebe se uchechtl. I když vůbec nevěděl, komu ten hlas patřil, soucítil s ním. Vlastně sám by rád znal odpověď. Brunet vstal od stolu, aby se podíval, kdo je poctil svou přítomností. A když v chodbě u dveří spatřil Jimina s mladším klukem, ne o moc menším než Jimin sám, vřele se usmál a přitáhl si Jimina k objetí.

„Bože, rozdejte si to rovnou," prskl kluk za nimi a obrátil oči v sloup. Jimin se od bruneta odtáhl a na svého bratra naštvaně přimhouřil oči.

„Jihyune, snažím se ti pomoct, tak bys nemusel pořád být tak sarkastický."

„Jestli se snažíš si napravit karmu, měl bys spíš investovat peníze do charity nebo házet peníze žebrákům, než mě odříznout od civilizace a dovézt mě sem," argumentoval Jihyun a bez vyzvání vstoupil dovnitř. Jako první si v obýváku všiml drobného černovláska, stále předsírajícího spánek.

„Jimine?! Hoseok někoho zabil a teď se tady ukrývá?" křikl směrem k chodbě a ruce si založil na hrudi. Hoseok i s Jiminem přišli za ním do obýváku a brunet se při pohledu na spícího Yoongiho pousmál. A Jimin se usmál při pohledu na Hoseokův úsměv.

„To je Yoongi. A neřvi tolik, spí," napomenul mladšího Hoseok, s důrazem na slovo 'spí', a zamířil si to do kuchyně, aby návštěvě připravil něco k pití.

„Dáš si něco?" zeptal se Jihyuna, když dal vařit vodu ve varné konvici, aby Jiminovi udělal rozpustnou kávu. Jihyun se potutelně usmál a přišel za Hoseokem do kuchyně, aby mu sdělil své přání.

„Máš tu něco s alkoholem?" zeptal se tišším hlasem, aby ho nezaslechl bratr, a otevřel ledničku, aby do ní nahlédl a zjistil, jestli se tam náhodou nějaká hořká tekutina neskrývá.

„Jihyune! Vždyť je ti patnáct!" křikl na něj Jimin a znovu se na svého mladšího bratra zamračil. Byl nevyzpytatelný a svůj. Domluvit se s ním bylo takměř nemožné. Stejně jako vést s ním normální konverzaci, při níž by nebyl sarkastický nebo si z druhého neutahoval.

„No a co. Vypadám starší než ty."

„To teda nevypadáš. Vypadáš na dvanáct."

„Jestli já vypadám na dvanáct, ty vypadáš na pět a půl," hádal se Jihyun a očima stále prohlížel ledničku. S povzdechnutím ji ale po chvilce zavřel a zády se opřel vedle o linku.

„Je mi 24 a mám vystudovanou vysokou školu. Co jsi dokázal ty? Že si ze mě pořád utahuješ?"

„Užívám si života, drahý Jiminie."

„Mluvíš jako táta, nech toho."

„A ty zase jako babička, taky bys toho měl nechat," utahoval si Jihyun dál a Hoseok se i přesto, že Jimin byl jeho velmi blízký přítel, musel dost ovládat, aby se nezačal smát. Typičtí sourozenci.

Jimin přišel za nimi dvěma do kuchyni a stoupl si vedle Hoseoka.

„Potřeboval bych s tebou mluvit," řekl smutným hlasem a nervózně si pohrával se svými palci. Hoseok se na něj podíval a obmotal mu ruku okolu ramen. Dlaní ho po rameni pohladil a cvrknl ho do nosu. Nerad se díval na jeho smutnou tvář a vždy, když měl pochmurnou náladu, snažil se na něj mluvit a rozveselit ho. Navíc Jiminovi doteky nevadily, tak to měl Hoseok jednodušší.

„O Jungkookovi" ujasnil Jimin a Hoseok si povzdechl. Jiminovi na Jungkookovi záleželo více, než je zdrávo. Vytvořil si k němu nemístný kamarádský vztah, což často bylo překážkou. Navíc Jungkook Jimina nikdy jako přítele nevnímal.

„Je to s ním zase horší," řekl Jimin sklesle a hlavu si položil na Hoseokovo rameno.

„Taehyung jede pořád v těch sračkách, co?" zeptal se Hoseok a natáhl se pro konvici s vodou, aby zalil kávu na dně hrnku.

„Hmm," zamručel blonďák na souhlas a našpulil rty. Věděl moc dobře, čím si Jungkook prochází a nemohl na to ani na chvíli přestat myslet. Možná se do toho vciťoval až příliš, ale on už odmalička býval velmi citlivý. A vždycky chtěl pomáhat lidem, hlavně nemocným a svým způsobem jiným.

Jihyun se přesunul k jídelnímu stolu, pohodlně se na židli rozvalil a ze zadní kapsy tmavě modrých džín vytáhl mobil se sluchátky. Jimin si pak s hrnečkem kávy sedl vedle něj a Hoseok si sedl blonďáčkovi naproti, na místo, kde celé odpoledne pracoval.

Povídali si o všem možném i nemožném a mimo jiné řešili právě i Jungkooka a jeho nezdravý vztah s Taehyungem. Jihyun si hleděl svého a vůbec je neposlouchal.

A jelikož byli oba blízcí přátelé do rozhovoru velmi zabraní, nevšimli si, že na gauči už nikdo neleží.

Kéž byste mohli vědět všechno. Napsal bych vám to, ale bojím se. Bojím se všeho. Mám strach sám ze sebe, z vlastních činů. A to není správné, že ne?