☾i want to feel alive

27. Warm touch.

Několik dalších dnů uplynulo v chatce a o incidentu s Jiminem nepadlo od toho dne ani slovo. Jimin Hoseokovi o tom, co mu řekl Yoongi nic neřekl, přestože věděl, že by měl. Yoongiho duši znovu zaplavila temnota, s nikým opět nekomunikoval a z pokoje vycházel jen tehdy, kdy to bylo skutečně nutné. Vyplnilo se přesně to, čeho se Hoseok nejvíc obával. Že to, co s Yoongim měl možnost zažít, všechno to co cítil, všechny ty nádherné okamžiky jediného dne, se staly pouze dalšími vzpomínkami, ke kterým se brunet neustále upínal a v hloubi duše doufal, že pouto mezi ním a blondýnem stále existuje a i za těch pár prázdných dnů nevyhořelo.

Yoongi nejen že musel neustále bojovat sám se svým vlastním podvědomím, nemohl také přestat přemýšlet nad Jiminovými slovy. To, co říkal, bylo opravdu divné a blondýn věděl, že za tím vším je určitě něco, co mu všichni přítomní tají. Možná ve skutečnosti nic nebylo tak, jak si doposud myslel. Nikoho z těch lidí vlastně neznal, nemohl vědět, co jsou zač a proč on je tu s nimi. Neměl energii a možná ani odvahu na to se ptát, proto stále jen přemýšlel.

Hoseok stále nenašel odvahu přiznat Jiminovi to, že netouží po ničem víc, než jen kamarádském vztahu, který mezi nimi fungoval tak dlouho. Jimin měl naštěstí dost práce, takže po brunetovi ani žádné projevy lásky nevyžadoval.

A Jihyun? Většinu času se od zbytku chlapců stranil a věnoval se svým zálibám. Smířil se s faktem, že do Busanu se hned tak nevrátí a bude zkrátka muset čekat, než ta chvíle přijde.

Hoseok se samozřejmě několikrát snažil s Yoongim mluvit, navrhovat různé aktivity, při kterých by se společně mohli uvolnit a možná i tajně doufal, že by znovu mohl okusit chuť Yoongiho rtů, kterou na těch svých cítil každým dnem stále méně a méně. Blondýn však vůbec nekomunikoval, většinu času jen hleděl prázdným pohledem do zdi a občas se mu podařilo i usnout. A přestože se Hoseok vždy snažil být pozitivní, situace s Yoongim se v posledních dnech vůbec nelepšila a on začal uvažovat o tom, jestli je pro něj tohle místo skutečně tím nejlepším. Od jejich útěku z psychiatrické nemocnice se brunetovi i přes veškerou snahu nepodařilo v Yoongim zapálit plamen naděje a chuti k životu. Samozřejmě si byl vědom toho, že nemůže počítat s okamžitým zlepšením, uměl na věci pohlížet i realisticky, ale každým dnem se o staršího bál víc a víc a myšlenka v hlavě, že na to možná Hoseok sám nestačí, se stávala stále hlasitější. Nehodlal se ovšem vzdát hned. Byl odhodlán Yoongimu předat všechno, co v sobě sám měl, ať už by ho to samotného stálo cokoliv.

S miskou nakrájeného ovoce a čajem, obohaceným o pro Yoongiho velmi důležité vitamíny, se brunet vydal za blondýnem do pokoje. Jídlo i nápoj odložil na noční stolek vedle staršího a posadil se na okraj postele, bokem k Yoongiho vyzáblému tělu, schovanému v jedné z Hoseokových mikin. Starší měl zavřené oči a dlaně pod hlavou, otočen na boku, a na venek vypadal velmi poklidně, ovšem Hoseok moc dobře věděl, že to, co se odehrává uvnitř jeho mysli má ke klidu velmi daleko. Nevěděl, jestli spí nebo jenom leží, ale dlaň mu přiložil k chladné tváři a palcem přejel po sametově hebké kůži. Při pohledu na Yoongiho se mu vždy v očích začaly tvořit slzy. Bolelo ho, že nebyl schopen mu pomoct, zachránit ho. Že se Yoongi neustále musel trápit.

„Máš krásně teplý ruce," vypadlo zničehonic z Yoongiho, až sebou Hoseok cukl. Chodil sem každý den několikrát a zatím se mu nedostalo odpovědi na žádnou otázku, natož aby starší promluvil sám. Yoongi z pod své hlavy vytáhl jednu svou ruku a chladnou dlaň přilož na Hoseokovu ruku na své tváři a tenkými prsty ji objal a jemně stiskl. Odpor k lidským dotekům v něm stále přetrvával, ovšem u bruneta to bylo něco jiného. Jeho přítomnost a doteky mu i v těch nejhorších chvílích dokázaly udělat aspoň na malý moment klid v duši. A přestože Yoongi neustále bojoval s tím, zda je to takhle správně nebo je to jenom další překážka na cestě ke konci, dovolil si tentokrát Hoseokovi na chvíli podlehnout.

„Chybíš mi, Yoongi," zašeptal brunet a nepřestával staršího po líci hladit. Stále měl co dělat, aby nedovolil slzám se dostat na povrch. Soustředil se tak jen na Yoongiho prsty mezi těmi svými a snažil se si užívat toho, že s ním blondýn znovu mluví a reaguje na něj.

„Neměl by ses ke mně tolik upínat," řekl Yoongi a otevřel oči, aby na bruneta mohl pohlédl. Únava v jeho tváři se nedala přehlédnout společně se smutným výrazem, který byl zřejmě reakcí na staršího slova.

„Na to už je pozdě," přiznal Hoseok a i když mu do smíchu opravdu nebylo, na Yoongiho se pousmál.

„Můžu?" zeptal se mladší a pohled upřel na volné místo v posteli vedle Yoongiho. Blondýn jen kývl hlavou a pustil Hoseokovu ruku. Mladší se tedy položil na postel, čelem k Yoongimu, jen pouhých pár centimetrů od jeho tváře. Bez větší rozvahy nad svými činy přiložil svou ruku zezadu na blondýnovu hlavu a jeho obličej si přitáhl k hrudi. Druhou rukou jeho tělo objal a začal mu prsty jemně přejíždět po zádech. Nevěděl, zda tím nezašel příliš daleko, nevěděl, co všechno mu Yoongi teď dovolí, ale byl tak moc vyčerpaný, že už nebyl schopen neustále přemýšlet nad tím, co smí a nesmí dělat. Tak jen doufal, že Yoongimu svou blízkostí nepřitíži.

Blondýn se vůbec nebránil. Naopak, přitiskl se k Hoseokově hrudi ještě pevněji a svou rukou mladšího také objal. Hoseok se nosem zabořil do Yoongiho vlasů, zavřel oči a vnímal jen jeho přítomnost, svůj tep srdce a ten tolik příjemný pocit proudící celým jeho tělem.

V ten moment si znovu přál, aby ta chvíle nikdy neskončila.

„Nechápu, proč tohle pro mě děláš. Neznáme se, nic dobrýho z toho nemáš," zamumlal Yoongi do mladšího hrudi, ale ten mu dost dobře rozuměl.

„Nejdřív jsem ti chtěl jenom pomoct získat na život jinej pohled, ale teď už pro mě znamenáš mnohem víc, než si dokážeš představit," přiznal jednak Yoongimu, ale jednak i sám sobě Hoseok a začal si hrát se staršího vlasy.

„Nikdy se o mě nikdo nepostaral, protože by skutečně chtěl," řekl blondýn a odtáhl se kousek od mladšího, aby mu mohl pohlédnout do tváře.

„A proto jsem tu já, Yoongi. Abych ti ukázal, že existují věci, pro který stojí za to žít."

„Tohle není dobrý, Hoseoku. Tohle- tohle všechno. Nic z tohohle se nemělo vůbec stát, už dávno jsem tu neměl bejt. Kdyby tenkrát na tom mos-"

„Ale ty tu jsi, Yoongi. Všechno se děje z nějakýho důvodu. Jsi tu, protože tu být máš. Já jsem tu pro tebe, abych tě ochránil, abych tě uklidnil, když to bude třeba. Abych se o tebe postaral, když mě budeš potřebovat," přerušil Hoseok staršího, aby mu i slovy dal jasně najevo, že jediným jeho cílem je udělat Yoongiho alespoň na pár chvil skutečně šťastným.

„Nemáš ani tušení, jak těžký je nebejt schopnej ti nic z toho vrátit."

„Už jsem ti jednou říkal, že dokud tu jsi se mnou, blízko u mě jako teď, nemůžu být spokojenější. Tohle mi stačí," objasnil Hoseok a znovu dlaň přiložil k bledé kůži, hladě ji svým palcem, pohledem skákaje mezi Yoongiho nádhernýma očima.

„Šílený."

„Hm?"

„To, jak tebe může někdo milovat tak moc, jako ty sebe nenávidíš."

Po dešti přijde slunce
po slunci přijde déšť
v dešti přijdeš ty
s dlaněmi horkými a srdcem obrovským
po životě přijde smrt
musí to však skutečně být hned?