☾i want to feel alive

1. The routine.

Velmi málo z množství slunečních paprsků se dostávalo skrz žaluzie zatažených oken. V místnosti panovalo ubíjející ticho, jež bylo překřičeno hlasitými myšlenkami v mysli mladého chlapce.

Černovlasý se před pár chvílemi vzbudil z nepříjemného spánku protkaného různými nehezkými scénkami promítaných jeho vlastním podvědomím. Bezduše ležel na posteli s vědomím toho, že každou chvílí si pro něj přijdou.

Donutí ho vstát a i přes jeho vůli ho přinutí k jídlu. Cítil se proti nim tak slabý. Tady nemělo žádnou cenu se vzpouzet či pokoušet se prosadit své prosby.

Každý je měl za blázny.

A bláznům přeci nikdo něvěří. Blázni jsou nebezpeční. Blázni se zavírají na místa krutá a děsivá, jako bylo právě tohle.

Bílá tenká peřina se lhostejně válela na zemi a byly na ní známky toho, že již nějakou dobu nebyla vyprána. Celá tahle místnost byla stejně prázdná, jako celé chlapcovo srdce. Tedy jako to, co z něj zbylo.

Na samotném černovlasém chlapci bylo poznat, že o své tělo nepečoval. Považoval sám sebe za zbytečnou a nepotřebnou existenci, tak proč by ztrácel čas něčím tak marnivým jako je hygiena. Všechno, co dělal, bylo z donucení. Naprosto všecičko. Mohli ho tu donutit k čemukoliv a on by to udělal jen proto, aby mu dali pokoj.

Ale nedali, nikdy.

'Nemohli.'

Ti lidé jim nerozumněli. Ti lidé, kteří se jim, dle jejich vlastních domněnek, snažili pomoct o nich nic nevěděli. Možná měli těžce nastudované všechny typy duševních nemocí a poruch, všechny možné příznaky, všechny stavy či možné postupy léčby. Ale nemohli se dost dobře vcítit do toho, jak se ti nebozí lidé skutečně cítili.

Jak se na ně všichni s okamžitým odsouzení dívali a ukazovali si na ně. Nerozumněli jejich myšlenkovým pochodům a i přesto jako by se dívali skrz ně a bez šance je zavrhli. Zdravý člověk je nikdy nemohl pochopit.

A proto všichni ti jiní, jak často byli nazýváni, byli tady.

Nepochopeni a odkopnuti lidskou společností byli zavřeni pod zámkem jako nějaká zvířata a cílem jejich věznitelů bylo je převychovat s pomocí spoustu chemických látek a sloučenin v podobě několika malinkých prášků.

Byli nuceni následovat striktní pravidla pod permanentní dohledem a při jejich porušení hrozil trest.

Chlapec si vždy sám sobě či smyšleným lidem stěžoval, že je přeci kruté držet někoho, kdo nad sebou zkrátka zlomil hůl a kdo již nechce zbytečně setrvávat na tomto světě, při životě. Jestli si odborníci mysleli, že mu mohou pomoct, jak se jim to ostatně podařilo i u mnohých jiných pacientů, mýlili se.

V začátcích na tomto místě trpěl. Ale zatímco hlasy křičely a jeho duše přímo ječela pro záchranu v podobě smrti, z jeho úst nevyšla jediná hláska.

Nejprve na pravidelných povinných sezeních nemluvil. Postupem času se začal vyjadřovat pouze implicitně a dal tak těm lidem v bílých pláštích, které ho vždycky děsily, jelikož při pohledu na ně se mu na hrudi objevil jistý tlak a zrychlil se mu tep, dost zabrat. A když měl popsat sám sebe, jeho slovní zásoba se skládala pouze ze záporných zájmen.

Nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný...

Lidem nevěřil. Ti lidé, co se k němu nějakou náhodou chovali přívětivě, odmítl. Bral jejich chování jako slabost, jako lest proti jemu samotnému.

Ale jak čas velmi pomalu ubíhal, chlapec pochopil, co musí udělat a jak se musí chovat, aby dosáhl svého. Aby ho pustili pryč a on tak mohl splnit přání hlasům.

Lhal. Každným dnem, každou hodinou, každou minutou...

Za ta léta popírání a vymýšlení výmluv v tom byl skutečně vynikající. A vypadalo to, že mu to vychází. Že mu psychiatři věří, že jeho emoce tentokrát nejsou falešné a jeho stav se lepší. Všechno šlo tak, jak mělo a on věřil v to, že se do jeho cesty tentokrát již nikdo nepostaví.

Myslel si to.

Doufal v to.

Na posteli se posadil, čímž způsobil to, že se celým ne moc prostorým pokojem ozvalo vrznutí. Všechno tu bylo tak zašlé a opotřebované. Tak smutné a ubíjející. Když se v budově pohyboval, měl pocit, jako by ze stěn mohl cítit všechnu tu bolest a utrpení lidí, co tu byli a jsou drženi. Jako kdyby slyšel hlasy volající o pomoc a jejich touha po útěku byla ohromná. Ale měli strach. Mnozí z nich. Někteří se chovali lhostejně, jelikož jim skutečně už bylo všechno ukradené a přetvařovat se zkrátka nedovedli. A ve velmi ojedinělých případech tu byli tací, kteří se opravdu chtěli uzdravit. Ti, kteří prahli po životě jako plnohodnotný člen společnosti, bez omezení či benefitů kvůli jejich duševním nesrovnalostem. A když tito pacienti toužili se změnit a skutečně projevovali snahu, na uzdravení měli velikou šanci.

Chlapec ale každý den bral jako promarnění a nicotný. Před ostatními a před dozorem se choval naprosto odlišně od normálu. Od jeho normálu. Ale vždy, když byl o samotě na pokoji, cítil se tak mizerně. Nemohl a nechtěl dělat absolutně nic. Jediné, co u sebe měl a co mu nesebrali, byl malý opotřebovaný bloček a jedna propiska. Moc dobře si ho hlídal a dával bedlivý pozor, aby se nedostal do špatných rukou. Vlastně aby se nedostal do žádných rukou kromě jeho samotných.

Čmáral do něj, vypisoval se ze svých myšlenek, skládal básně či jen psal dopisy vymyšleným osobám. Měl při tom pocit, jako by nebyl úplně sám. Jako by s ním byl někdo, kdo chápe, proč dělá všechno to, co dělá. A představoval si, jak mu ty osoby odepisují. Píší přesně to, co chce slyšet. S nimi si nepřipadal jako blázen.

A i přes tu zatraceně dlouho dobu jsem nikdy nezapomněl. Možná jsem si pamatoval vše, možná jsem si nepamatoval nic. Možná jsem jenom doufal a možná jsem už od samého počátku byl odkázán na tohle černé jezero nejistoty a bolesti, ve kterém jsem pomalým tempem tonul.