☾i want to feel alive

3. The boy.

Nesnažila se ho přinutit ke změně. Nenutila ho stát se někým jiným. Pouze se snažila v něm probudit tu touhu se každé ráno probudit, vstát a normálně fungovat. Pokud pomoc bude odmítat, není tu přeci žádná šance na zotavení se. Ale jestli se Jieun nebo jejím kolegům podaří v chlapci vzbudit třeba jen malý plamínek naděje, je jasné, že léčba bude rychlejší a efektivnější. Ti doktoři mu nemohli pomoct. To on musel pomoct sám sobě a ti odborníci se ho k tomu po malých krůčcích snažili dostat.

„Pro dnešek to stačí, můžeš se teď vrátit na pokoj nebo do společenské místnosti," oznámila černovlasému a on úlevně svěsil ramena. Touhle větou nebo nějakou dost podobnou této ukončovala každé sezení. A chlapec ještě nikdy za celou tu dobu nevyužil druhou možnost.

Ne jen že ho ti lidé nezajímali, ale ačkoliv si to možná nepřipouštěl, bál se jich. Bál se, že by odhalili jeho slabiny, že by se s ním někdo pokusil navázat konverzaci nebo že by někdo poznal, jak moc falešný je.

Zkrátka se po sezení vracel vždy zpátky na svůj pokoj.

Psal, kreslil, zamýšlel se nad hloupostí a naivností některých lidí a ignoroval hlasy.

Byly ale tolik hlasité, že se černovlasému chlapci nejednou stalo, že si přes hlavu přehodil peřinu, nohy si přitáhl k třesoucímu tělu a plakal. Bez jediné šanci na zastavení zoufalého projevu toho, že v sobě má tolik moc bolesti, která ho každou sekundou sužuje.

Nesnášel být s lidmi, ale samota pro něj byla to nejnebezpečnější.

Čas tu ubíhal tak pomalu, že si chlapec občas připadal, jako by se zastavil. Mnoho lidí si v těch nejlepších chvílích svého života přáli, aby se to skutečně stalo. Ale chlapec teď netoužil po ničem jiném, než čas popohnat kupředu.

Často neměl ani ponětí o čase. Jediné, co mu trochu pomáhalo alespoň přibližně určit hodinu byl ten stupidní rozvrh.

Ležel až do oběda. Připadalo mu, jako by tam ležel hodiny, možná i dny. Nezdálo se mu to vůbec reálné. Jediné, co věděl, bylo to, že je tu znova chvíle předstíraní duševní rovnováhy a pohody společně s tím vynuceným úsměvem.

Ve zkratce, oběd probíhal úplně stejně jako každý den. A kdybyste se černovláska zeptali, co vlastně bylo k jídlu, nebyl by schopný odpovědět. Jedl, protože musel a kdyby tak neudělal, byl by potrestán. To bylo to poslední, co si teď mohl dovolit.

A po obědě se to stalo, přesně jak říkala doktorka Jieun.

Seděl zrovna na posteli a něco čmáral do svého bločku, když uslyšel klepání. Rychle bloček zastrčil do povlaku na polštář a zadíval se směrem ke dveřím. Teprve před pár chvilkami dojedl oběd, takže se necítil nejlépe, tudíž ani nechtěl nikoho vidět ani slyšet. Tedy, přesněji řečeno, on se nikdy necítil dobře. Jen po každém jídle se cítil ještě hůř.

Na světě je tolik lidí, kteří hladoví a kdyby něco měli, všechno by to dali třeba za jednu misku obyčejné vařené rýže. A on si připadal, jako by jim to jídlo bral. On tu nechtěl být. On tu už dávno být neměl.

Po chvilce do místnosti vstoupila doktorka Lee s hnědovlasým chlapcem v závěsu.

Usmíval se.

„Tak, tahle postel bude ode dneška tvoje a doufám, že ti přítomnost někoho jiného pomůže občas zapomenout, proč tu jsi. A kde oba dva jste," řekla Jieun směrem k novému chlapci. Ale při poslední větě se podívala na znaveného černovláska na posteli. Ten už chtěl utrousit nějakou ironickou poznámku, ale raději si ji nechal pro sebe. Jako všechno.

„No, nechám vás tu, mám svou práci. Doufám, že spolu budete vycházet," rozloučila se s nimi doktorka a zmizela.

Černovlásek cítil pohled hnědovlasého chlapce na sobě, ale nechtěl zvednout pohled, aby se o tom přesvědčil. Hnědovlásek stál stále na tom stejném místě a ani se nehl.

Bylo to divné. Černovlásek byl na ticho zvyklý, měl ho rád. Ale teď, když s ním v místnosti byl ještě někdo jiný, zdálo se mu to divné.

Nakonec se přeci jenom donutil pohled zvednout. Jeho temné oči se setkaly s těmi hnědovláskovými, velkými a jako by se v nich třpytily malinké jiskřičky.

Usmíval se. Pořád.

„Ahoj," pozdravil hnědovlásek nesměle a konečně vyšel směrem ke svému lůžku. K místě, jež se mělo na dobu neurčitou stát jeho útočištěm.

Černovláskovy odpovědi se nedočkal.

Ten se znovu na posteli schoulil do klubíčka a objal svůj polštář. Zády k novému pacientovi, čelem ke dveřím. Byl naštvaný, smutný, zklamaný, vyčerpaný a... zvědavý? Co?

Opravdu ho zajímalo, co je ten kluk zač a proč se tak usmívá? Nevypadal jako někdo, kdo patří sem. Vypadal tak zdravě a vesele. Černovlásek ho ale neměl dle jednoho pohledu právo soudit. A na jeho diagnózu se ptát nesměl. Bylo zakázané se vyptávat na stavy ostatních pacientů. Jediná možnost, jak se dozvědět, proč tu někdo je, bylo jejich vlastní rozhodnutí. Pokud to sami některému z pacientů pověděli či pokud to zmínili při terapiích. Ale o většině lidí to žádný z pacientů nevěděl, protože mlčeli.

„Nepatřím sem. A ty určitě taky ne. Svět k nám byl krutý a oni za to trestají nás. Osvoboďme se," mluvil hnědovlásek hlubokým hlasem a černovláskovi se jeho slova líbila. Zamlouvala se mu. A možná, opravdu jenom možná, měl pocit, že mu konečně někdo rozumí. Ten kluk věděl, co říkal, moc dobře.

Černovlásek se na posteli posadil do tureckého sedu, s polštářem v klíně a zahleděl se na chlapce. Nemusel říkat jediné slovo, aby hnědovlasý poznal, že teď má všechnu černovláskovu pozornost. I když mluvil o takovém choulostivém tématu, nepřestával se usmívat. To černovlasého chlapce trochu štvalo, ale snažil se to ignorovat. Viděl v hnědovláskovi naději a šanci.

„Utečeme."

Nenáviděl jsem tě. Ale ty mě víc.