☾i want to feel alive

26. Emergency.

„Haló?" promluvil Hoseok hned poté, co hovor, přestože velmi nerad, přijal.

„Uhm, Hoseoku? Nastala tady krize, mohli byste se s Yoongim vrátit?" ozval se z telefonu Jihyunův hlas a Hoseok se odsunul od Yoongiho a na sedačce se narovnal.

„No, pili jsme," odpověděl brunet a poškrábal se ve vlasech. Letmo pohlédl na chlapce vedle sebe a chvilku i doufal, že Jihyunova krize není natolik závažná, aby se museli vrátit. Možná to bylo trochu sobecké, ale nejradši by v tomhle autě s tímhle blondýnem zůstal už napořád.

„Aha.. A jste daleko?" vyptával se Jihyun a po vyřčení jeho otázky se z telefonu ozval zvuk roztříštění skla.

„Proboha, co se tam děje?" zeptal se Hoseok, kterého začal ovládat strach a neutuchající touha zachraňovat druhé a s myšlenkou, že by se nějak vymluvil a zůstal tu s Yoongim, se hned rozloučil. Věděl, že strůjcem krize, jak situaci nazval Jihyun, není nikdo jiný než muž, kvůli kterému se do chaty nechtěl před pár chvílemi vrátit.

„Já.. já vlastně nevim. Od tý doby, co se Jimin vrátil se mnou vůbec nekomunikuje, jen je příšerně nasranej a hází s věcma. Nerušil bych, kdyby to nebylo nutný," objasnil Jihyun situaci a z jeho hlasu šly jasně vyslyšet nejistota a obavy. Brunet věděl, že by Jimin svému mladšímu bratrovi nikdy neublížil, ale věděl také, že uklidnit Jimina v tuhle chvíli zvládne jen on.

„Dej nám deset minut. A hlavně klid, jo?" snažil se alespoň trochu zklidnit Jihyuna a bez čekání na odpověď hovor ukončil.

„Musíme se-"

„Slyšel jsem," přerušil blondýn Hoseoka a hned poté auto nastartoval. Sám nevypil narozdíl od bruneta skoro nic, tudíž bylo moudřejší nechat řídit jeho.

Hoseok si hlasitě povzdechl a prsty promnul kořen nosu. Zřejmě mu nebylo přáno si na pár chvil oddechnout a nesoustředit se na nic jiného než tlukot svého srdce. Nejednou při poměrně krátké cestě pohlédl na řidiče vedle sebe, aby si ho mohl znovu prohlížet jako něco neuvěřitelně vzácného. Něco, čím Yoongi skutečně byl a Hoseok si v ten moment přál jediné. Aby blondýn sám na sebe mohl pohlédnout brunetovýma očima. Způsob, kterým řídil, přišel Hoseokovi nesmírně přitažlivý a málem ho donutil zapomenout na důvod, proč se vlastně už teď vrací zpátky do chaty.

Jak Hoseok slíbil, za zhruba deset minut se ocitli před osvětlenou chatou. Yoongi auto zaparkoval a po vytažení klíčku ze zapalování chtěl i vystoupit, ale zastavila ho brunetova ruka na jeho rameni. Věděl moc dobře, že by neměl otálet ani sekundu a hned teď běžet do chaty řešit krizi, ale zároveň se v něm probouzel i jiný strach. Strach z toho, že to, co s Yoongim zažil dnes, se již nebude opakovat. Bál se, že jakmile to skončí, už se to třeba nikdy nevrátí. Proto si tolik přál, aby to neskončilo. Jenže si byl vědom toho, že navěky tu stejně sedět nemohou, takže se jen naklonil k Yoongimu a věnoval mu polibek tak procítěný, jako by to skutečně měl být jejich poslední.

Když se od sebe odtáhli, smutný výraz v Hoseokově tváři nešel přehlédnout. Palcem pohladil blondýna po tváři a kdyby na něj hleděl ještě o pár sekund déle, jistě by se znovu rozbrečel. Možná štěstím, že tu s ním stále je, možná kvůli, kdo ví jestli opodstatněným, obavám, že ho ztratí. Než se však slzy stihly dostat z očí ven, vystoupil Hoseok z auta a s Yoongim za zády se vydal do chaty.