☾i want to feel alive

24. Skateboarding

Yoongi se probudil jako první a poté, co se přemluvil k tomu, aby vstal, zjistil, že je teprve šest hodin ráno. Vydal se si svůj ospalý obličej opláchnout ledovou vodou, aby se trochu probral a lépe začal vnímat hranici mezi sny a realitou. Připravovat si cokoliv k jídlu nebo pití nepřipadalo v úvahu, tak se rozhodl vyjít na verandu a položit se do jednoho z křesel. Zavřel oči, zhluboka se nadechl, pootevřel rty a snažil se nevnímat nic. Zřejmě se ale nesnažil dost, jelikož je pořád slyšel. Byly s ním, pořád. Neopouštěly ho. Nenechaly mu chvíli klidu. Nedaly se utišit. Nebo daly?

„Není ti zima?" ozvalo se vedle Yoongiho, který sebou leknutím cukl, a následně na něm přistála šedá mikina. Hoseok se posadil na křeslo vedle něj tak, aby ho mohl pozorovat a lehce se pousmál. Yoongi raději předstíral, že ho nevidí a mikinu na sebe rychle navlékl, jelikož takhle po ránu skutečně moc teplo nebylo.

„Na dnešek jsem vymyslel skvělej plán," pochlubil se Hoseok, jenže Yoongi zkroušeně hlavu opřel o křeslo a povzdechl si. Nechtěl znovu cokoliv podnikat. Chtěl se bránit, ale moc dobře věděl, že by to bylo naprosto zbytečné plýtvání toho mála energie, co ještě měl.

„Tak si to užij," odpověděl jednoduše a už se chtěl zvednout z křesla, aby si šel znovu lehnout a alespoň tak Hoseokovi naznačil, že on součástí jeho plánu rozhodně nebude.

„Notak, bude tě to bavit, fakt," řekl brunet s úsměvem na tváři a na staršího mrkl. Yoongi se jen zašklebil a ruce si založil na hrudi.

„O co ti vlastně jde? Myslíš si, že tě budu na slovo poslouchat a dělat všechno, co ty chceš?" vyjel na něj blondýn, ale Hoseok se nenechal rozhodit. Jen přivřel oči, vydechl do úsměvu a vstal ze svého křesla. Klekl si k Yoongimu a ruce si opřel o opěradlo jeho křesla.

„Ne, to vážně ne. Chci, aby ses bavil a poznal, jaký to je, chvíli se cítit prostě... tak nějak dobře," odpověděl a starší zakroutil hlavou. Hoseok nic nechápal. Asi mu nedocházelo, že Yoongi se nechtěl a nesměl cítit dobře. Nesměl si přece najít něco, co by ho od smrti drželo dál. Co by mu bránilo si svůj vlastní život vzít. Nechtěl trávit čas s někým, kdo by mu mohl ukázat, že život není jenom jedno velké utrpení a že by možná i Yoongi mohl v tak velkém světě najít něco, co by mu pomohlo se dostat z temnoty na světlo. Nestál o to.

„Nemusíš přece-"

„Rád bych podal stížnost. Vstal jsem a snídaně nikde. Mám jako umřít hlady?" ozvalo se od dveří a Hoseok si založil ruce na hrudi, stejně jako Yoongi.

„Kolik že ti je? Pět? Neumíš si jídlo připravit sám?" ptal se Hoseok nejmladšího z nich a Jihyun sebou hodil do křesla.

„Možná ano, možná ne. Ale když tu máme tak milou hospodyni, jako jsi ty, nebudu přece plýtvat svou energií, to se nehodí," odpověděl a rukama si podložil hlavu. Hoseok si stoupl hned vedle něj a jemně ho kolenem kopl do stehna.

„Jak jsi mě to naz-"

„Pomoc, domácí násilí! Zavolejte někdo ochránce lidských práv a svobod!" vykřikl rychle Jihyun a chytl se za nohu, jako by ho do ní Hoseok praštil plnou silou a jeho to strašně moc bolelo.

„Neřvi, vzbudíš Jimina," řekl mu Hoseok a autoritativně se na něj zamračil. Jihyun si z toho však, ostatně jako vždy, nic nedělal a jen se uchechtl.

„Jimin asi před hodinou odjel pryč. Prej nějaká extrémně důležitá neodkladná záležitost. A ne, víc nevim," objasnil nejmladší situaci a Hoseok si hned pohledem ověřil, že motorka skutečně u chaty chybí. Neměl o něj strach. Věděl, že se pravděpodobně jednalo o nějakou záležitost spojenou s prací nebo jeho rodinou. A kdyby Jimin chtěl, aby ostatní věděli důvod jeho náhlého zmizení, sám by jim o tom řekl.