☾i want to feel alive

12. Sunset.

Les byl stále stejně tichý jako v dopoledních hodinách. Yoongi rychlými kroky našlapoval po vyšlapené cestičce a v ruce pevně držel svůj bloček. Pospíchal, protože nechtěl propásnout západ Slunce.

„Tady jsem se učil řídit motorku." vzpomněl si Yoongi na Hoseokova slova, když procházel skrz travnatou louku. Nezajímalo ho to. Nezajímalo ho vlastně nic. Mělo by?

Když se konečně objevil na pláži, před očima se mu naskytl překrásný pohled. Malé, slabé letní Slunko nořící se do hladiny moře, obklopeno krásně zbarveným nebem. Jeho odraz na hladině se táhl skoro až ke břehu. Na moři se tvořily klidné vlny, které putovaly až na souš, kde zvlhčily písek a znovu ustoupily zpět.

Yoongi se posadil do vyhřátého písku a bloček si položil do klína. Otevřel ho na první volné stránce a hned propiskou začal kreslit. Nikdy nemohl dost dobře vystihnout to, co viděl, jelikož jeho výtvarné potřeby byly značně omezené a všechny jeho náčrty byly jednobarevné. To ho ale od kreslení neodradilo.

A jak Slunko zapadalo, Yoongiho srdce stejně tak znovu začala zaobalovat temnota a jeho mysl trápily hlasy, nabádající ho k získání svobody. Pevně semkl rty, snaže se o ignorování všeho špatného, co vytvořilo jeho vlastní podvědomí. A když Slunce zapadlo úplně a Yoongi už neviděl na kreslení, blok položil vedle sebe do písku a nohy si přitáhl k tělu. Bradu si položil na kolena, stejně jako dopoledne, a zavřel oči. Ale jak víčka stiskl k sobě, z jeho očí se spustily tenoučké pramínky slz.

Cítil se jako v poutech. Spoután vlastním tělem.

Kdo vlastně dal jiným lidem právo ho věznit? Kdo určil, co je normální a co ne? Jak si vůbec někdo může dovolit hanit ostatní, když ani sám váze svých slov nerozumí?

Yoongi se cítil tak maličký. Jeho problémy byly vlastně v porovnání s hlavními světovými problémy úplně titěrné, zanedbatelné. Zanedbatelné, stejně jako on sám, jako celá jeho existence. Co by se změnilo, kdyby tu on nebyl? Slunce by vycházelo a zapadalo jako doteď, květiny by rostly a vadly jako doteď, lidé by fungovali jako doteď. Nikoho by ztráta jednoho člověka nezasáhla. Každým dnem jich mizí milióny a život stejně plyne dál. Na všechno a všechny se jednou zapomene. A pokud Yoongiho měla tahle cesta dovést k vytouženému cíli a odprostit ho od veškeré bolesti, byl ochoten se po ni vydat mnohem radši, než aby se vydal po cestě nekonečného utrpení, nohama na téhle zemi.

Už když byl mladší, lidé mu často nadávali, že je bezohledný a totálně neempatický a i když to svým způsobem byla pravda, Yoongiho to bolelo. Nevybral si to. Nebyla to jeho vina. A on se opravdu moc snažil se změnit. Uzdravit se. Být jako ostatní... Zapadnout do normálů společnosti. Do normálů vytvořených nějakým člověkem dávno v minulosti a které všichni jako ovce bez uvědomění následovaly. Instinktivně se řídili něčím, co někdo v dávných časech vymyslel. Úsměv bývá znakem štěstí, pláč zase znamením smutku. Lidé nad tím nepřemýšlí, prostě to tak je a oni se podle toho pouze řídí.

„Až příště budeš zdrhat, vem mě s sebou," ozvalo se za Yoongiho zády a on sebou polekaně cuknul. Jihyun pohodil hlavou do strany, aby zabránil pramínkům svých živých vlasů šimrat ho na líci a nose. S rukama v kapsách si stoupl vedle Yoongiho a zadíval se na hvězdnou oblohu. Jihyun se po chvíli rozmýšlení nakonec posadil vedle Yoongiho a hluboce hlasitě vydechl.

„Život je sračka, co?" promluvil najednou Jihyun a uchechtl se. Ten kluk na Yoongiho působil tak bezstarostně a volně. Dělal si, co chtěl a nenechal se ovlivňovat jinými. Názory jiných se nezaobíral a žádnými pravidly se neřídil.

„J-jo," zašeptal Yoongi, aby projevil svůj souhlas s chlapcovými slovy. Ten se rukama zapřel za zadkem o písek a zaklonil hlavu, aby viděl na nebe. Na zářivý ustupující měsíc a nebe poseté hvězdami. Dokonce znal některá z viditelných souhvězdí a dokázal rozeznat nějaké hvězdy.

„Hoseok strašně vyšiloval, když zjistil, že už tam nejsi," oznámil Jihyun staršímu a zavřel oči. Z nějakého důvodu mu v Yoongiho přítomnosti bylo dobře a byl naprosto klidný. A Yoongi z mladšího neměl strach. Spíše měl pocit, že mu možná i trochu rozumí.

„Kouříš?" zeptal se Jihyun a posadil se do tureckého sedu. Yoongi sice v minulosti už cigarety párkrát zkoušel, jelikož to byl jen jeden z dalších způsobů jak se uvolnit, ale nikdy v nich dlouhodobější zalíbení nenašel. Nechutnalo mu to a upřímně nechápal, co na tom kuřáci vidí. Ale neodsuzoval je, to nikdy. Je to jejich život a Yoongi nemá do životů jiných co mluvit. Všichni se motali do cesty jemu a zpochybňovali každé jeho rozhodnutí a Yoongi takový opravdu být nechtěl.

„Ne," odpověděl jednoslovně jako vždy, když se zmohl na nějakou odpověď. Jihyun si tedy z krabičky vytáhl pouze jednu cigaretu a po pár neúspěšných škrtnutích zapalovačem se mu nakonec podařilo ji zapálit. Potáhl z ní a kouř vypustil do strany, kdyby to náhodou Yoongimu vadilo. Když sklonil hlavu a podíval se na zem vedle svého kolena, všiml si staršího bločku. Nechtěl mu nějak zasahovat do soukromí, ale z čisté zvědavosti na blok posvítil zapalovačem. Samozřejmě s opatrností, aby ho nepoškodil.

„Mohl bych... se podívat?" dovolil se Yoongiho a podíval se na něj, s nadějí očekáveje pozitivní odpověď. Yoongi pouze pokrčil rameny, což si mladší vyložil jako souhlas a bloček si položil do klína. Yoongi blok ještě nikdy nikomu na prohlídnutí nepůjčil, ale u Jihyuna si byl takměř jistý, že nic z obsahu nezneužije a vše si nechá pro sebe. Proto mu dovolil do něj nahlédnout.

Jihyun znovu potáhl z cigarety a se zapalovačem v ruce bloček otevřel na nějaké náhodné stránce. Byla celá zaplněná malými kresbami, škrtanci a slovy, které dohromady tvořily úchvatnou a smutnou báseň. Jihyun listoval dále, až našel obrázek překrásného muže. Plné rty, veliké oči a rovné vlasy, zakrývající celé jeho čelo. Byla to dokonalá kresba, až měl Jihyun chvilku pocit, jako byl ten muž byl skutečný. Vypadal tak opravdově, že bylo až k neuvěření, že je to pouhá kresba. Yoongiho talent byl nepopiratelný.

Jihyun v bločku našel spoustu zajímavých věcí, spoustu Yoongiho myšlenek a pocitů, spoustu dopisů a spoustu kreseb, ze kterých bylo na první pohled jasné, že Yoongi se spoustou věcí bojuje. Včetně sebe. A že spoustu z těch bojů již prohrál nebo vzdal.

„Jsi strašně silnej člověk," řekl Jihyun a blok znovu položil na původní místo. Yoongi věděl, že to není pravda, ale slyšel to rád. Ještě nikdy mu to nikdo neřekl, jelikož se o něj ještě nikdy nikdo nezajímal proto, že by on sám chtěl. Lidé se o něj zajímali, protože museli. Ale Jihyuna, i přes jeho věk, Yoongi vnímal jinak. Ne, že by na věku nějak záleželo. Jihyun se choval dospěleji a i vzhledem docela klamal.

„Můžu ti tam něco připsat?" zeptal se Jihyun, když si vzpomněl na svá oblíbená slova, která si jednou přečetl v jedné knize a od té doby mu utkvěla v paměti. Yoongi přikývl a mladšímu podal propisku, kterou měl odloženou na druhé straně. Jihyun ji s lehkým úsměvem přijal a úplně na poslední stránku napsal ona slova. Snažil se psát tak, aby to po něm Yoongi potom přečetl. Bloček zase vrátil do písku a propisku položil vedle něj. Potáhl si z cigarety a kouř vypustil směrem k hvězdnému nebi.

Smrt není nejhorší ztráta v životě. Nejhorší ztráta je, když uvnitř nás něco zemře, zatímco my žijeme.

- jihyun