☾i want to feel alive

13. Dinner.

„Pecka, celá chata jen pro nás dva," zaradoval se Jihyun a hodil sebou na gauč. To, že jeho bratr s Hoseokem pobíhají vyplašeně po lese a s baterkami hledají černovlasého chlapce ho vůbec netrápilo. Ruce spojil za hlavou a se spokojeným úsměvem hlavu zaklonil, zapíraje se o na dotek příjemné opěradlo pohovky. Yoongi se posadil ke stolu a hlavu si podepřel rukou. Za celý den vlastně neudělal vůbec nic, ale i přes to se cítil vyčerpaně a zničeně. Hlava mu třeštila, jako by ho do ní někdo uhodil a byla mu strašná zima, i když za okny chaty i teď po západu Slunce panovaly poměrně vysoké teploty. Celý se klepal a cítil mráz běhat po jeho páteři směrem k hlavě.

Jeho tělo se znovu ozvalo. Cítil křeče v břiše a žaludek hlasitě žadonil alespoň o malý kousek čehokoliv k jídlu. Yoongi ale jíst nechtěl. Možná že měl hlad, jelikož byl dlouhou dobu navyknutý na pravidelný režim, kdy přísun potravy dostával vždy ve stejnou hodinu a jeho tělo si i přes Yoongiho odpor zvyklo, ale radši se bude svíjet v bolestech, než aby si sám něco k jídlu připravil.

Neschopen se sám o sebe postarat.

„Klepeš se jak čivava, na," řekl Jihyun a přes černovláskova záda přehodil deku. Yoongi se do ní okamžitě zabalil a přitiskl si ji co nejblíže ke svému chladnému tělu. Normálně by se svou asketickou povahou deku nepřijal, ale byla mu nesmírná zima a za Jihyunovu starost byl výjimečně vděčný. Mladšímu bylo Yoongiho líto. A přestože on o ubohou lítost ostatních nikdy nestál, tou dekou mu Jihyun pomohl.

„To. Si. Děláš. Srandu!" ozvalo se z chodby a Jihyun nervózně polkl. Jimin se totiž, jakmile spatřil zabaleného Yoongiho, rychlým krokem vydal ke svému mladšímu bratrovi a zastavil se až těsně před ním. A za ním z chodby vyšel Hoseok, kterému šla ze tváře vyčíst spíš úleva než hněv.

„Nemohl jsi sakra alespoň zavolat, jak jsem ti říkal?!" vyjel na Jihyuna okamžitě blonďák.

„Můžeš se uklidnit a přestat na mě řvát?" bránil se tmavovlásek a ruce si založil na hrudi. Nedokázal si připustit, že by vina mohla být na jeho straně.

„Tys kouřil?!" zeptal se nemile překvapený blonďák, když z Jihyunova oblečení ucítil pach z cigaret. Možná, že se měl mladší více snažit to nějak zakrýt.

„Nehraj si na rodiče," řekl Jihyun místo odpovědi na otázku a Jimin od něj o krok odstoupil.

„F-fajn, jak chceš," řekl blonďák rozklepaným hlasem a sedl si na židli ke stolu. Čelo si opřel o dlaň a vypadalo to, že mu není zrovna nejlépe a má velmi blízko k pláči. Očividně to s bratrem neměl jednoduché.

„Yoongi, kde jsi byl?" zeptal se potichu Hoseok, jako by se bál, že černovláska vyděsí, pokud promluví nahlas. Vypadal tak zranitelně a brunet měl sto chutí ho obejmout. Věděl ale, že nesmí.

Yoongi neodpověděl.

Pohled měl zabodnutý do jednoho neurčitého bodu a stále si pevně ke svému tělu tiskl kus hebké látky. Neměl povinnost sdělovat brunetovi každý svůj krok. Hoseok ho nevlastnil. Neměl žádné právo ho neustále kontrolovat a stát mu za zadkem, jako kdyby byl Yoongi nesvéprávný. Nesvéprávného z něj udělali ostatní, on takovým přeci nebyl.

„Udělám ti čaj, celej se klepeš. A něco malýho k snědku," rozhodl se Hoseok, když se smířil s tím, že se zase a znovu žádné odpovědi nedočká. Zvedl se ze židle a hned se pustil do práce. Zapl varnou konvici a připravil čtyři hrnečky. Z ledničky pak vytáhl jahody, maliny a ananas. Začal si pískat nějakou písničky a hýbat tělem do rytmu. Atmosféra v celé místnosti byla otřesná, jelikož nikdo z nich buď neměl co říct nebo se mluvit bál. Nikdo, až na Hoseoka, se vlastně ani nehýbal. Jako by ani nebyli ve stejné místnosti a každý byl myslí úplně někde jinde.

Když byl brunet se vším hotový, hrnky položil na stůl a ten pro Jihyuna na ostrůvek v kuchyni, o který byl chlapec celou dobu opřen. Také každému připravil misku s ovocem, aby získali potřebné vitamíny. No, jeho práce ale nebyla dostatečně oceněna, jelikož se ani jeden z chlapců ničeho nedotkl. Hoseok se tedy s povzdechnutím pustil do jídla ze své misky a hluboce doufal, že se někdo přidá. A skutečně, netrvalo dlouho a do jídla se pustil i Jihyun a Jimin si uskrl z horkého ovocného čaje. Jediný Yoongi stále hleděl do prázdna a prsty mnul deku.

„Yoongi, notak, alespoň trošku, hmm?" snažil se brunet černovláska přemluvit a usmál se na něj. Jimin i Jihyun oba chlapce sledovali.

Hoseok si povzdechl a na vidličku napíchl jeden kousek ananasu a dal ho Yoongimu před suché rty. A černovlasý chlapec se vzdal. Už zase. Další z bojů, kdy se nevyplatilo bojovat a vzdorovat dále. Sám na sebe byl naštvaný, že si dál nevydržel stát za svým, ale opravdu už dál nemohl. Navíc se cítil jako mimino, které se nedokáže ani samo najíst.

„Vidíš, jak to jde," řekl spokojeně Hobi a nepřestával Yoongiho krmit až do té chvíle, co si černovlasý vzal sám svou misku a začal jíst sám. V jeho očích se zračila jasná nechuť, ale pro Hoseoka bylo důležité, že vůbec jí. A když se pak i napil horkého čaje, brunet nedokázal skrývat svoji radost a nepřestával se široce usmívat.

Když pak ale Hoseok navázal oční kontakt se svým blonďatým kamarádem, v jeho obličeji poznal smutek. Ale nebyl to ten smutek kvůli dřívější malé hádce s jeho bratrem, ale bylo to smutek smíšený s... žárlivostí? Dost možná to byla právě tato emoce. Brunet se na něj místo delšího dumání nad emocemi v jeho obličeji usmál a rychle na něj mrkl. A Jihyun se celou dobu díval na svého bratra. Možná si to sám nechtěl připustit, ale kapku ho mrzelo, jak se k němu zachoval. Jenom nedokázal ocenit to všechno, co pro něj starší bratr dělal. Nevážil si ho tolik, co by měl.

Kéž byste mohli přijet a prostě mě zachránit. Kéž by to bylo takhle jednoduché. Kéž by všechno bylo takhle jednoduché.