☾i want to feel alive

22. A camera

Celé ráno se neslo ve znamení ticha, což bylo způsobeno více okolnostmi. Hoseok, který většinou u snídaně mluvil, smál se nebo pozpěvoval, byl z probdělé noci a toho, co se stalo s Yoongim neuvěřitelně vyčerpaný a když jedl pečivo s nějakou marmeládou, vypadal u toho jako náměsíčný. Jimin mluvit nepotřeboval, stále se culil díky včerejšímu Hoseokově kroku a pokaždé, co si na to vzpomněl, mu tváře lehoučce zčervenaly. Blondýn s nikým mluvit ani nedokázal, jelikož měl moc práce s tím, aby do sebe zvládl dostat alespoň třetinu sladkého pečiva. Kdyby ho nesnědl, Hoseok by mu celý den nedal pokoj. Tak to tu zkrátka chodilo, takový byl řád tohohle místa a jelikož byl Yoongi na řád zvyklý, na tato pravidla si po chvíli zvykl taky. Stejně jako tam tady vzdor neměl žádnou cenu.

Situace se nezměnila ani poté, co se ke stolu přidal i poslední mladý muž; Jihyun. Jeho outfit se skládal pouze z boxerek se spidermanem a jedné ponožky. Vlasy byly opravdu hodně rozcuhané a kruhy pod očima se zkrátka přehlédnout nedaly. Bez jediného slova si přisedl ke stolu a asi třikrát po sobě si zívl, čímž vyvolal řetězovou reakci a začali postupně zívat všichni.

„To jste tady nikdo nespal, že vypadáte takhle?" zeptal se s úsměvem Jimin a poté, co si nabral plnou lžíci kukuřičných lupínku pohlédl na Hoseoka, který teď měl podepřenou hlavu dlaní a vypadalo to, že stačí chvíle a skončí obličejem v talíři. Yoongi ani nepostřehl, že Jimin něco řekl a pokračoval tak v uždibování z kousku pečiva. A Jihyun na odpověď zamručel, aby se neřeklo. Jimin tak poznal, že jakákoliv snaha o navázání smysluplné konverzace bude zbytečná a stejně by skončil u monologu.

„Yoongi? Chci aby ses se mnou dneska šel projít," řekl Hoseok po chvíli úplného ticha, kdy se ozýval maximálně tak zvuk příborů narážejících do misek se snídaní. Yoongi na chvíli zvedl pohled od jídla a s neutrálním výrazem ve tváři pohlédl na bruneta, snad jako by si chtěl ověřit, jestli to myslí vážně. Ano, neměl taky důvod si z něčeho takového utahovat.

„Ne," vyjádřil se k Hoseokově větě starší a velmi nerad se vrátil k pečivu, ze kterého i po tak dlouhé době, co už u stolu seděl, zbývaly dvě třetiny. Nechtěl se snažit do sebe jídlo cpát. Jen dělal co musí a vzhledem k tomu, že sám sebe nutil, nešlo to tak rychle, jak by si Yoongi přál. Ten pocit viny někde uvnitř něj na jeho tělo působil jako brzda a blondýn byl zkrátka příliš slabý na to, aby dupl na plyn.

„Já se neptal. Potřebuješ se alespoň trochu provětrat," řekl Hoseok a na znamení toho, že o tom nehodlá dále diskutovat se zvedl ze židle a špinavé nádobí odložil do dřezu. Yoongi si zkroušeně povzdechl a ruku dal na stůl. Na ni si položil hlavu a z trucu se přestal snažit do sebe nadále cpát jídlo. Stejně ho brunet nutí jít ven, tak nemá cenu jíst, když mu odměnou za to měl být celodenní klid. A navíc si byl blondýn jistý, že za pár hodin se do něj Hoseok bude snažit nacpat další jídlo k obědu.

<>

„Musíme jít lesem? Je tady všude hmyz a mám v botách jehličí," stěžoval si mírně podrážděný Yoongi, kterého poslední půl hodinu štvalo už úplně všechno. Nenáviděl přírodu, nenáviděl Hoseoka, nenáviděl otravné komáry a předevší nenáviděl sebe. Poslouchal bruneta, i když teoreticky vůbec nemusel. Mohl se prostě více snažit odporovat. Nejpravděpodobněji ale tak neučinil proto, že měl v mysli zaryté, že za porušování pravidel hrozí nepříjemné tresty. Ne příjemně nepříjemné, ale takové, které ho jenom více oddalují od cíle. Nenáviděl sebe, protože své mysli dovolil ničit vlastní tělo.

„Dívej se na to z tý lepší stránky. Je tady příjemně, ticho a nejsou tu lidi," řekl Hoseok povzbudivě a zpomalil krok, aby šel vedle Yoongiho. Sám na zádech nesl batoh, zatímco blondýn nesl jen sám sebe. I přes to to ale vypadalo, že je to přesně obráceně.