☾i want to feel alive

14. Innocent touches.

Yoongi se po večeři odebral do koupelny, kde se po nějaké době pod chladnou vodou opláchl a převlékl se do Hoseokova volného černého trička, které mu sahalo až po stehna, a do tmavě modrých tepláků s bílým pruhem na bocích. Brunet sice nejprve váhal, jestli je rozumné nechat černovláska v koupelně samotného, ale nakonec Yoongiho přinutil se alespoň trochu opláchnout. Chtěl mu přeci dokázat, že osobní hygiena není zbytečná a že by o sebe měl pečovat. Chtěl ho naučit znovu začít fungovat v normálním každodenním životě.

Yoongi už po sprše s nikým mluvit nechtěl. Prostě si lehl do pokoje, zahaleného do šera, na měkkou matraci, přikryl se dekou a nechal svým myšlenkám volně se promítat jeho hlavou. Nesnažil se je zastavit nebo utišit. Dávno věděl, že to není jednoduché a že to stojí příliš úsilí. Jenže tentokrát to bylo ještě horší než obvykle. Kvůli útěku z léčebny přestal pravidelně užívat psychofarmaka a jeho organismus na to reagoval po svém.

Slyšel, jak někdo volá o pomoc. Jak umírá, protože se mu pomoci nedostane. Bylo příliš pozdě.

Slyšel hlas, hluboký, který se ho snažil přesvědčit o tom, že každá sekunda, kdy dýchá a jeho srdce v pravidelném rytmu tluče, je zbytečná. Nevěděl, komu ten hlas patří. Nechtěl to vědět.

Hlas sametový a krásný. Mluvil pomalu a klidně, snaže se Yoongiho přesvědčit o tom, že je normální mladý a překrásný muž, který je nedílnou součástí společnosti. Bláznovství je pojem abstraktní stejně jako třeba slovo čára. Říkal, že by svou smrtí ranil ostatní. Koho však hlas považoval za ostatní zůstavalo záhadou.

Ale ten hlas byl slabý. Oproti hrubým, hlubokým a velmi hlasitým negativním hlasům většiny myšlenek neměl vůbec šanci se prosadit. Vybojovat si místo té myšlenky, která se v Yoongiho mysli stane dominantní. A Yoongi ten hlas pak neměl šanci slyšet. Naslouchat tomu, co se snaží mu povědět a následovat ho.

Dlouho ležel na posteli úplně bez hnutí v osamění. Tak to měl přeci vždycky nejradši. Jenže teď pociťoval neobvyklou potřebu mluvit. Chtěl by něco povědět. Křičet, aby ze sebe dostal hněv způsobený okolním světem. Byl rozzlobený na všechno. Na to, co kdysi miloval i na to, co ani nestihl poznat. Zlobil se na vše, na co si trovna vzpomněl. Nenáviděl nespravedlnost a jednotvárnost všedních dnů, ale odhodlání a síla změnit stereotypy mu scházela. V jeho světě existovala jediná myšlenka a jediný konec, kterému se nebylo možné vyvarovat. Ani kdyby Yoongi skutečně chtěl.

Yoongi ucítil, jak se matrace lehce prohnula pod náporem těla nově příchozí. Chvíli váhal nad tím, jestli už neblouzní z únavy, ale když se pracně otočil a přimhouřenýma očima si osobu prohlédl, smířil se s tím, že tohle je skutečné. V místnosti byla tma, takže viděl jenom matně, ale i přesto poznal, že se jedná o Hoseoka.

Když se brunet položil na matraci tak, aby Yoongimu nechal nějaký osobní prostor, přikryl se kouskem černovláskovi deky a hlasitě vydechl. A Yoongi ho chtěl zrovna v tu chvíli využít jako člověka, na kterém by si mohl vybít svou náhlou sdílnou náladu. Potřebu se ptát, potřebu znát odpovědi.

„Hoseoku, kdo je blázen?" zeptal se tichým a ospalým hlasem, který zněl spíše jako by mluvil ze spaní. A možná že ano. Touha se ptát možná byla způsobena tím, že už byl opravdu hodně unavený a nad tím, co dělá, nemohl moc přemýšlet. Prostě jednal tak, jak mu to zrovna přišlo vhod a s následky si nedělal starosti.

Hoseok se nejprve podivil, že Yoongi nespí a pak se divil ještě více, když k němu promluvil. Sám od sebe, bez jakéhokoliv nucení. Nehodlal tuhle situaci, kdy by si s černovláskem konečně mohl promluvit, promarnit. Ale pár chvil mu trvalo, než na jeho otázku zvládl vymyslet odpověď.