☾i want to feel alive

2. The surprise.

Sedl si s miskou čehosi k prázdnému stolu na své místo a zahleděl se do obsahu misky. Každodenní rozvrh byl jasný a nebylo přijatelné ho porušovat. Takový rozvrh hlavně existoval kvůli řádu a kvůli takovým, kteří nesnesli změny. Neměnil se. Pro některé bylo už jen slovo spontánnost noční můrou. Nesnášeli překvapení a to bylo přesně to, čeho se nemuseli při takto nalinkovaném každém dni bát.

Dozor dohlížel i na to, aby každý z pacientů snědl individuálně přidělené množství jídla. A to bez ohledu na to, v jakém stavu se v době jídla pacienti nacházeli. I kdyby zrovna trpěli sebevětším nechutenstvím, svou porci nikdy nemohli odmítnout. V jídelně se vždy sešli všichni z oddělení a každý a sám za sebe, pouze s vlastními myšlenkami, dělal to, co musel. Tohle nebylo místo, kde by ostatní toužili po přátelství či jen po vzájemném seznamování. Všichni tu zastupovali sami sebe, svou duši, a nikdo nechtěl dobrovolně navazovat kontakty s ostatními. A tak všechen čas v jídelně trávili v tichosti a celou místnostní se pouze rozléhalo ťukání kovu do misek, jak si pacienti nabírali jednotlivá sousta lžící a bezmyšlenkovitě si je vkládali do úst.

Černovlasý chlapec ale dnes jídlo polykal ještě s větší nechutí. Nebyl si zcela jistý, čím to je, ale nechtěl se tím zabývat. Prostě jedl, ačkoliv mu bylo spíše na zvracení.

Když se s tím porval a poslední sousto vložil do pusy, mohl zase odejít, avšak nemohl odejít sám, ale s jedním z dozorů. Ten ho ale neodvedl do jeho pokoje, ale do místnosti, kde pravidelně probíhali sezení pro jednotlivce. Samozřejmě se čas od času konaly i skupinové terapie, ale ty chlapec naprosto nesnášel. Ostatní ho vůbec nezajímali a o poslouchání jejich problémů a pocitů opravdu nestál. Ale pokaždé předstíral, že pacienty poslouchá a lituje je. Bylo to pro něj těžké, ale chtěl se odsud přeci dostat, tak musel projevit nějakou snahu.

Všichni pacienti na sobě měli stejné oblečení, aby mezi nimi zbytečně nevznikaly rozdíly a aby se nemohli porovnávat. Čímž se samozřejmě někteří z nich ani zabývat nechtěli, ale byla to pro jejich bezpečnost lepší. Vlastně pro jejich bezpečnost se tu dělalo všechno, že.

Žádný přístup k nožům a jiným ostrým předmětům, do styku se mohli dostat pouze s přiděleným bezpečným množstvím léku a v celé nemocnici nebylo jediné zrcadlo. Někteří byli na pokoji ještě s dalšími pacienty. Byli to skupiny, u kterých si odborníci byli jistí, že si navzájem neublíží.

A chlapec byl sám, protože na něj nikdo nevyzbyl. Kdyby se uměl upřímně usmívat, určitě by tak učinil.

V jeho pokoji byla ještě jedna volná postel a černovlásek věděl, že dlouho opuštěná nezůstane. Že mu sem někoho nového přidělí. Oni si totiž myslí, že přítomnost někoho stejně nemocného jako byl on sám, by mu pomohla. Třeba by ho to donutilo víc mluvit a otevřít se.

Jak mohli být profesionálové tak hloupí?

Chlapec následoval vzrostlého a nebezpečně vzhlížejícího muže jako duch. Ostatně se tak i po celou dobu pobytu na tomhle místě cítil. Tyhle sezení pro něj byly psychicky tak strašně namáhavé, že pak většinou jenom bez hnutí ležel na posteli s pohledem zabodnutým do stropu.

Muž otevřel bílé dveře a chlapec už sám, ač velmi nerad, vstoupil dovnitř a posadil se na koženou židli.

Doktorka Jieun již seděla na druhé ze židlí a typicky se usmívala. V ruce měla jeho složku a připravenou tužku k zapisování nových poznámek a k zapisování jeho odpovědí, aby se měla při dalším postupu jeho léčby čeho chytit. A taky aby ona sama zvážila pravdivost a upřímnost chlapcových slov.

„Dobré ráno. Pověz, jak se dnes cítíš?" zeptala se s úsměvem a přehodila si jednu nohu přes druhou. Chlapec seděl na židli přikrčený, jako by se bál, že mi doktorka Jieun ublíží.

A taky že ano. Nedělala to vědomě ani úmyslně, ale všichni tady mu ubližovali. Už jen tím, že ho tu drželi bez jeho souhlasu.

Navíc před doktorkou se musel neustále přetvařovat a to ho bolelo. Zkrátka nemohl být sám sebou. Jako kdyby celý jeho život byl jeden hodně špatný film a on se stále musel držet své role. Jako by měl zakázáno být sám sebou.

Pousmál se na doktorku. Dělal vše pro to, aby jeho chování působilo přirozeně. Aby mu uvěřila. Aby ho propustili. A aby konečně udělal to, co musel. Co musel udělat pro to, aby konečně dosáhl klidu.

Od všeho, od všech, ale hlavně sám od sebe.

„Cítím se líp," odpověděl jednoduše, vyhýbaje se očnímu kontaktu. Doktorka si odpověď zaznamela a povzdechla si.

„Dřív než budeme pokračovat, musím ti něco oznámit. Tvoje reakce bude nejpravděpodobněji negativní, už jen z důvodu tvojí diagnózy, ale věř mi, povolila jsem to, protože jsem si víc než jistá, že ti tohle pomůže," řekla doktorka s tváří již kamennou a chlapec se lehce zamračil. Nelíbilo se mu, kam tohle mířilo a bál se toho, co přijde. Narovnal se a doktorka z jeho pohledu vyčetla, že může pokračovat.

„Dnes odpoledne nám na oddělení přibude jeden chlapec. Nesmím ti o ně prozradit víc než to, že s tebou od dnešního dne bude sdílet pokoj. Projednávali jsme to s kolegy a shodli jsme se na to, že ty jsi hlavní adept. Navíc naše kapacita není tak velká a nemůžeme si dovolit plýtvat pokoji pro jednotlivce, kvůli těžkým případům."

Ticho.

Chlapec pouze nehybně seděl v jedné pozici na židli, myslí úplně někde jinde. Nezajímalo ho to. Vlastně někde uvnitř mu prostě bylo jasné, že tohle jednoho dne nastane. Ale jestli doktorka Lee očekávala, že s ním bude mluvit, že mu o sobě něco řekne nebo že si ho bude chlapec jakkoliv jinak všímat, mýlila se. Nic z toho černovlásek neměl v plánu. Měl zbytečných starostí již sám se sebou dost a vyslýchat si další příběh někoho úplně cizího opravdu nechtěl.

Soustředil se pouze sám na sebe a na svůj cíl.

„A co tvoje sny a představy? Máš nějaké plány? Co budeš dělat, až budeš dostatečně připravený a komise schválí tvoje propuštění?" vyptávala se Jieun a odložila chlapcovu složku i s papírem na stranu. Tohle u ní nebylo obvyklé. Ale udělala to proto, aby měl chlapec pocit, že se tahle konverzace stala více osobní a je to teď jen pouhý běžný rozhovor mezi dvěma obyčejnými lidmi.

„A-asi bych si našel práci a snažil bych se být jako každý jiný zdravý člověk. Byl bych zdravý člověk," mluvil potichu a ne příliš zřetelně, ale Jieun mu rozumněla.

Improvizoval. Ve skutečnosti na svou vlastní budoucnost nikdy nemyslel. Opravdu nikdy. Proč taky, když měl přesně ujasněné, co udělá, až tohle místo opustí.

‪Ačkoliv jsem se tě snažil pochopit, nešlo to.