Bradavice a Já

Já Caroline Perenela Flamel

Ahoj, jsem dlouhovlasá blondýnka s modro-zelenýma očima, vysokou postavou a celkem fajn chováním. Právě je mi čerstvě 11 let a na mé narozeniny se změnil můj dosavadní život.......

Sešla jsem dolů ze schodů a podívala se do zrcadla. Z něj na mě koukal nevyspalý obličej s vrabčím hnízdě na hlavě. Když jsem se zaměřila na své oči, zjistila jsem, že se skoro ztrácejí, pod hlubokými kruhy pod očima. Jelikož je ale dnes můj velký den, tak mi to pro tentokrát nevadí.

Zašla jsem si tedy jen do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a pak jsem došla do kuchyně, kde na mě čekala připravená snídaně s přiloženým dortíkem.

A jelikož mě ještě čekala oslava, tak jsem se převlékla do mých oblíbených šatů:

V tom přišel otec s nějakým, důležitě vypadajícím dopisem. Otevřela jsem ho tedy a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Byl to totiž dopis z Bradavické školy čar a kouzel, jedné z nejprestižnějších škol kouzel, jaké vůbec existují. A byl pro mě.

Ihned jsem zavolala svým třem nejlepším kámoškám a když jsme se sešly na našem typickém místě, zjistila jsem, že i ony dostaly ten samý dopis. Dohodly jsme se tedy, že půjdeme věci do školy nakupovat společně.

Mimochodem s mými třemi nejlepšími kamarádkami se bavím už od dětství a jmenují se Caroline Jane Greenová, Anne Nicol Wolfová a Veronica Paige Salamandrová. Sdílíme spolu všechna naše tajemství, včetně toho, že naši rodiče jsou čarodějové.

Tedy skoro všichni rodiče. Verčini jsou totiž mudlové a proto si nejsme jisté, jestli Verča vůbec bude kouzelnice. My ostatní jsme z čistokrevných rodin, takže máme celkem velkou šanci, na to se stát čarodějkou.

Svůj slib jsme ale splnit nemohly. Naši rodiče se totiž rozhodli, jít s námi sami, protože je to naše první návštěva Příčné ulice. Po dvou dnech jsme tedy šli společně s rodiči nakoupit na Příčnou ulici, která byla plná různých kouzelníků, jako vždycky.

Po prvním pohledu na Příčnou ulici, který byl doprovázený doširoka otevřenou pusou, jsme se vydali pro učebnice, kterých podle nás bylo až moc. Pak jsme se vydali do Kaňourů, kde jsme zase nakoupili různé brky, pergameny a další věci.

Kotlíky jsme nakoupili hned po Kaňourech a nakonec jsme si zaskočili do obchodu se zvířátky, kde jsem si jedno koupila. Koupila jsem si sovu, jménem Nightmare, která je úplně černá. A z mých zdrojů vím, že Kája si taky koupila sovu, a  Anne s Verčou zas kočku.

Potom jsem se už  jen vydali domů a spát.

O pár dní později:
Už jenom jeden den a jedu do Bradavic. Všechny věci, co tam potřebuju, včetně své sovy mám nakoupené a dokonce i zabalené. Samozřejmě, že Nightmare není zavřená někde v kufru, ale je v krásně zaoblené kleci s pojistným zámkem.

Moje nová a zároveň první hůlka je z ebenového dřeva,její velikost je12,5 palce a má jádro z dračí blány.

Holky už také mají vše a teď si jen zabalují věci do kufru, zatímco já už to mám hotové. Jsem zvědavá jaké to tam bude, ale protože to je nejlepší škola široko daleko, tak si myslím, že to bude úplně super.

Na nádraží:
Tak už jsme na nádraží a už mi chybí jen najít nástupiště 9¾. Chvíli jsem nevěděla kam mám jít, protože se mi ztratili rodiče, ale uviděla jsem takovou paní se zrzavými vlasy a zeptala se kudy kam.

Věděla jsem, že je to kouzelnice, protože děti kolem ní měly sovy a kufry, stejně jako já. A když jsem se jí zeptala na cestu, neřekla mi, že jsem blázen, jakoby to udělal mudla, ale otočila se na mě a laskavě mi vysvětlila kudy jít.

Nejprve jsem nechápala co se po mně chce, ale jakmile to udělalo jedno z těch dětí přede mnou, pochopila jsem. Ta paní mi totiž poradila, abych proběhla sloupem mezi devátým a desatým nástupištěm, a tak jsem to nakonec udělala.

Kupodivu to bylo, jako by tam nic nebylo a najednou jsem stála na nástupišti 9¾.

Holky už tam na mně čekaly, a tak jsem je jen pozdravila a šly jsme si najít kupé. Hned jsme ale zjistily, že žádné kupé nejsou volná, a tak jsme si sedly k nějakým chlapcům.

Jeden měl černé vlasy a brýle, zatímco ten druhý měl vlasy stejně zrzavé jako ta paní a ušmudlaný nos. Sedly jsme si tedy k nim a každá jsme si vytáhla knížku a četla si.

Asi tak někdy na konci jízdy přišla taková milá holka s vlnitými, kaštanově hnědými vlasy a ukázala nám parádní kouzlo, které spravilo brýle toho černovlasého kluka.

Když jsme dojeli na konečné nástupiště, vystoupily jsme a šli jsme za nějakým obrem, který se myslím jmenuje Hagrid, na loďky, které nás dovezou k hradu. A zatímco jsme pluli, měli jsme mnoho času na rozhlížení se kolem.

Bradavický hrad byl obrovský a v té tmě zářila všechna okna jako majáky do noci. Holky seděly vedle mě a kochaly se tou nádherou. Avšak naše jízda už pomalu končila a my jsme museli vystupovat z loděk.

Vydali jsme se pomalu k hradu a uslyšeli jsem hluk z hodovní síně. Když jsem vešli, přivítala nás vysoká postarší dáma v hábitu a dovedla nás do komory vedle hodovní síně a vysvětlila nám co máme dělat.

No přivítat není zrovna slovo, které by vystihovalo, pohled kterým nás sledovala. A ani slovo, které by vystihovalo tón jejího hlasů, když se jí nějaký kluk vrhnul před nohy, jen aby chytil svou žábu, kterou dlouho nemohl najít.

Pak nás ta samá paní zavedla dovnitř síně a klobouk začal zpívat. Bylo to něco neuvěřitelně podivného, jelikož jsem ještě neviděla zpívat klobouk, na to nezáleží. Teď záleží jen na tom, že přichází čas rozřazování do kolejí a s ním přišla i nervozita.

Paní profesorka začala vyvolávat jména a v tu chvíli ke mně přišel kluk s blonďatými vlasy. Začal se mě vyptávat do jaké koleje chci. Když jsem mu však odpověděla že do Havraspáru, řekl jen ,,lepší než Nebelvír".Tak jsem se naštvala, že jsem ho poslala někam a řekla mu že není o nic lepší než ostatní. Na to už nic neřekl.

Paní profesorka po chvíli čekání zvolala mé jméno a já jsem se málem pozvracela. Pomalu jsem si šla tedy sednout na stoličku uprostřed síně a když jsem došla, roztřesenými prsty jsem si nasadila klobouk.

Ten mi byl trochu velký, ale nic nenasvescivalo kdyby nic neřekl, tak by jsem si mohla myslet, že to je jen normální ošuntělý klobouk. Jenže promluvil že mám velké, opravdu velké nadání a patřím do všech kolejí, ale to bohužel nejde, a tak musí rozhodnou, do které patřím nejvíce.

Chvíli klobouk mlčel a přemýšlel a  pak s najednou roztřásl a v mé hlavě i celým sálem zaznělo :

Ať je to tedy......

Ahoj, ahoj. Vítejte u první kapitoly tohohle příběhu, který je součástí větší fan fikce. Jsou do toho zapojeny ještě další tři knížky, které máte v biu. Píšu je já, Kája a Verča. Doufám že se vám kapitola líbila a ahoj u další kapitoly.