Ten den, co zavřely se pomněnkové oči.
Ten den, kdy shořela nám stodola.
Kdy z plamenů je slyšet a tak křičí.
Ty krásné vlasy, hlava do hola.
Ty krásné oči byly vždy tak šťastné.
Dvě hluboké díry zůstaly.
Teď už plamen přeci jenom slábne.
Možná, že ji ještě uhasí.
Vynáší to tělo chudé, bledé
a do trávy jej pokládá.
Bez života, děvče vážně mrtvé.
Pomněnkové oči zavřené.
Poslední polibek jí dáti,
otočit se a zas odejít.
Nemá smysl čekat, kdy otevře
pomněnkový oči zavřený.
ČTEŠ
Otrhané kvítí
PoesieOtrhané kvítí, nikdo tě necítí. Vy otrhané květiny, rostoucí skrz bučiny. Otrhané rostlinky, dar pro všechny milenky. Jak vy jste mrtvé, tak i já tělo své pokládám do rakve. Skonání nás brzké. Drazí čtenáři, prvních pět básní je z mé, lze říc...
