Svědek stojící v závěji sněhu
viděl, jak láska změnila se v prach.
Viděl, jak někdo vytáhl špunt
od moře náklonnosti.
Jeho strašný smích smál se,
jak poztráceli své radosti.
Už nad nimi i Slunce zlomilo svou hůl.
A z jedné velké lásky zbyla jenom půl.
Z očí chlapce se pak dlouho plakalo.
Děvče se do smíchu svědka nořilo.
A tak ve městě zůstal chlapec sám.
Svědek s dívkou stáli opodál.
Nazí.
V sobě zaklínění.
Dokud z citu nezbyla jen půl
a Měsíc nad nimi nezlomil svou hůl.
ČTEŠ
Otrhané kvítí
PoetryOtrhané kvítí, nikdo tě necítí. Vy otrhané květiny, rostoucí skrz bučiny. Otrhané rostlinky, dar pro všechny milenky. Jak vy jste mrtvé, tak i já tělo své pokládám do rakve. Skonání nás brzké. Drazí čtenáři, prvních pět básní je z mé, lze říc...
