Dva kroky vpřed.
Zpátky ni krok.
Už nekřičím.
Už je to rok.
Rok, co jsi utekl.
Utekl k ní.
Rok, cos mi provedl,
to nedá se říct.
Nechci už mluvit,
nechci si lhát.
Měla bych? Ne.
Vždyť nemáš mě rád.
Dva kroky vpřed.
Zpátky ni krok.
Už nepláču.
Už je to rok.
Chyběls mi, pravda jest,
už mě to přešlo.
Mé srdce zasáhla tvá slovní pěst.
V hodinách kyvadlo
do stran se houpe.
Nehraj tu divadlo,
nechci tě znát.
Dva kroky vpřed.
Zpátky ni krok.
Blížím se k propasti.
Už je to rok.
Naposled vydechnu,
poslední nádech.
Jeden krok kupředu
už padám na zem.
Naposled myšlenka letí mi hlavou.
Vzpomínka na tebe jak kýváš hlavou.
Směješ se, vtipkuješ
a já teď pláču.
Za chvíli dopadnu,
bude to třesk.
Výhodou pro mě je,
skončí můj stesk.
Nebudu plakat dál,
křičet...
brečet...
Každý si ukáže na tvojí hruď.
To ty můžeš za mojí smrt.
Jednou si popláčeš, vytáhneš zbraň.
To až pochopíš
jak moc měls mě rád.
Dva kroky vpřed.
Zpátky ni krok.
Dopadáš vedle mě.
Už je to rok.
Ležíme v posteli
pokryté mechem.
Ležíme na zemi
v krvavém lese.
Vůně kovová,
to krev je z nás cítit.
Navždy zde budou dvou lidí těla.
Někdy sem zabloudí nějaká srna.
Zde, kde ptáci zpívají,
lidé to neznají.
Dva kroky vpřed
Zpátky ni krok
V lese dvě mrtvoly.
Už je to rok.
ČTEŠ
Otrhané kvítí
PuisiOtrhané kvítí, nikdo tě necítí. Vy otrhané květiny, rostoucí skrz bučiny. Otrhané rostlinky, dar pro všechny milenky. Jak vy jste mrtvé, tak i já tělo své pokládám do rakve. Skonání nás brzké. Drazí čtenáři, prvních pět básní je z mé, lze říc...
