Rivals (Larry) | CZ ✅

22.

,,Hej, Ni, seš v pohodě?" zeptal se modrooký svého nejlepšího kamaráda, který už se hodnou chvíli třásl, mnul si ruce a kousal se do tváří.

Bylo naprosto očividné, že byl blonďák nervózní a právě to poměrně dost vykolejovalo i Louise.

Za prvé byl on sám z neznámých důvodů taktéž s nervy v pytli a dělo se tak ještě dřív, než vůbec stihl vstoupit na trávník.
Za druhé Nialla ještě nikdy předtím v takovém stavu neviděl. Ne, že by Ir nikdy neměl trému nebo tak, spíš to nikdy nedosahovalo takových měřítek.

,,Eh-ehmm, no... uf, jo, heh, ehm... asi jo..." zasmál se falešně chlapec s blonďatými vlasy a v ten moment bylo brunetovi jasné, že na tom mohl být všelijak, v pohodě ale opravdu nebyl.

,,Vyklop to. Dělej." řekl Louis, zatímco si založil ruce na hrudi, mnohem jistěji, než se cítil.

,,Ehm, no... nic, opravdu se nic neděje, vůbec nic..." snažil se to Niall nějak rychle zamluvit, avšak ve chvíli, kdy pohledem střelil na tribunu a jak Louis hned po tom, co se tím směrem otočil, zjistil, k Paynovi, už nemohl jinak, než vážně říct pravdu.

,,Prostě mám dneska... ra..ehm." zamumlal tiše.

,,Co? Nějak ti nerozumím." zamračil se brunet.

Tak strašně moc toužil přijít na kloub tomu, co se to tu sakra dělo, že už pomalu s Niallovým ostychem ztrácel trpělivost. Fakt, že mu to Ir nemohl prostě normálně říct, ho až neskutečně iritoval.

,,No... dneska mám r...ehm... no." vyblekotal znovu blonďák něco, čemu by modrooký možná nerozuměl, ani kdyby měl sluch jako pes.

,,Cože?! Pořád tě nějak neslyším!" zvýšil kapitán fotbalového týmu hlas, díky čemuž byl rozdíl mezi hlasitost jejich slovního projevu mnohem výraznější.

Nesnášel, když z Nialla musel něco tahat. Pokaždé to bylo složité a především na dlouho, jelikož Ir zkrátka vždy tak nějak bojoval sám se sebou, jestli Louisovi má nebo nemá to něco říct.

,,Co to bude tentokrát?" zeptal se v tu samou chvíli, akorát o několik metrů dál, hnědooký brunet svého černovlasého kamaráda.

,,To... to není důležité." zamumlal Zayn, zatímco spěšně zaklapl blok, do nějž si už hodnou chvíli kreslil něco, co si začal načrtávat již několik dní zpátky a rozhodně to neplánoval někomu ukazovat.

Liam nad tím jen protočil očima.

To mu to jeho kamarád vážně nemohl prostě normálně ukázat?

Nebo alespoň přibližně říct, co kreslil?

Či mu snad vysvětlit, proč to jeho oči zkrátka nikdy nespatří?

Že si tyto otázky ještě pokládal. Přeci jen... byl to Zayn.

Tahle černovláskova tajemná stránka Liama vždycky neskutečně štvala.

V podstatě vůbec nešlo o to, že by díky ní někdy býval nějakým způsobem nevlídný, nepříjemný nebo otravný. Spíše naopak. Dalo by se říct, že zkrátka... nebyl... nijaký.

Uzavíral se do sebe a světu neukazoval nic víc, než pouze to, co sám ukázat chtěl. Nikdy nikomu nic neříkal, vše si nechával pro sebe a právě to hnědookého trápilo. Nepovažoval za správné v sobě něco dusit. Obával se dne, kdy už se Zayn nebude svěřovat ani jemu s Harrym.

Vždycky mu chtěl se vším pomoci, jenže jak by to potom mohl udělat, kdyby už pak nikdy nic nevěděl?

Nejhorší na tom všem bylo, že dokonce už teď měl takové špatné tušení, že mu tady něco unikalo, avšak zeptat se nemohl. To by v jeho kamarádovi akorát vyvolalo pocit, že si něco neuhlídal, že někde udělal chybu a právě proto Liam zjistil, že něco není úplně v pořádku.