Rivals (Larry) | CZ ✅

26.

Domem se ozval zvonek a Louis tudíž přesně věděl, co se právě mělo stát. Ruce se mu rozklepaly a pomalu začínal mít pocit, že se dlouho na nohách neudrží.

Bál se?

To bylo ještě slabé slovo. Asi nikdy nebyl tak nervózní jako právě ve chvíli, kdy poté, co sešel schody, sahal po klice od vchodových dveří.

Věděl, co se bude dít, avšak stále si tak nějak nechtěl připustit, že se to prostě vážně dělo.

Proč vlastně v podstatě dobrovolně pozval Stylese k sobě domů?

Potřeboval místo, které by oba dva znali, a především, kde je nikdo neuvidí.

Co by se asi dělo, kdyby někdo zahlédl vůdce obou stran, jak spolu normálně mluví?

To si radši ani nechtěl představovat.

Ale proč ho sakra jako první možné místo napadl právě jeho domov?

Jednoduše. Celou dobu totiž před očima neviděl téměř nic jiného, než jen tu pusu na tvář, kterou kudrnatému před svým domem dal.

Proč to sakra dělal?

Možná proto, že to tak v tu chvíli chtěl.

Co?!

Blbost! A jaká!

Proč by měl do háje zrovna ke svému úhlavnímu nepříteli něco...?!

V naštvání vzal za kliku, otevřel dveře a v tu ránu pochopil, proč by mohl.

Hleděl totiž do těch dokonalých očí barvy jarních luk a všechny pochyby jako by na chviličku zmizely z jeho hlavy. Bohužel ale doopravdy jen na chviličku.

,,Tak pojď dál." otočil se zády, aby těm dvěma smaragdům unikl a vydal se nahoru do schodů s tím, že ho Styles bude následovat.

Toho sice mírně zamrzel fakt, že mu Tomlinson nebyl schopen říct ani to hloupé: ,,Ahoj.", na druhou stranu to ale přeci jen nějak vykompenzoval. Naštván na své vlastní myšlenky, jež se mu v hlavě po opětovném spatření těch očí vyrojily, si totiž kapitán fotbalového týmu ani během stoupání nahoru do schodů neuvědomil, jaký výhled vlastně Stylesovi umožnil. Dle Harryho samotného, krom toho na dva modré oceány, ten nejlepší.

,,Sedni si, kam chceš, klidně i na postel." prohlásil Louis rádoby ledabyle, když otevřel dveře do svého pokoje, jenž do zaznění zvonku ještě na poslední chvíli uklízel.

Ne, že by neměl v pokoji uklizeno, jen dolaďoval takové ty drobnosti jako ustlanou postel, šetrný prach nebo rychlosesbírání jeho tréninkového i normálního oblečení, které se vlastně válelo úplně všude. Klasika. Nyní ale místnost ne nešla žádné známky toho, že by modrooký namísto uklízení prokrastinoval, za což byl rád.
Byl díky dokonce i celkem klidný, avšak Stylesova přítomnost to zase musela všechno zhatit.

,,Na postel?" povytáhl kudrnatý obočí směrem nahoru ,,Nezdá se ti, že na to jdeš nějak rychle, Tomlinsone?"

Ne. Ne, to neřekl. Neřekl to...

Fajn, řekl to a s Louisem to tedy sakra zamávalo.

Jak se jen opovažuje něco takového říct?

Vždyť... vždyť si určitě pamatoval na ten večer, kdy od modrookého dostal pusu na tvář, jak by taky mohl zapomenout?

Tak... proč to prostě říkal?

Proč musel mít věčně nějaké narážky?

A především... proč se Louis do háje rozhodl přistoupit na jeho hru?!