Rivals (Larry) | CZ ✅

19.

Přesně jako po každém výletu byla třída klasicky poloprázdná a ti, kteří byli schopni se dostavit, měli pocit že právě to byl největší výkon jejich dne a na nic víc už se prakticky nemůžou.

Modrooký chlapec tiše seděl v lavici u okna a ztracen ve svých myšlenkách nebyl schopen vnímat své okolí.

Hlavou mu kolovaly myšlenky na hodně věcí, a tak, neschopen nalézt odpovědi, postupoval od jedné otázky ke druhé.

Co to sakra mělo znamenat?

Proč tohle všechno?

Proč ty zmatené pocity?

A proč ten strach z nich?

Zmaten tím vším si ale během víkendu, tudíž dvou nocí nespavosti, ujasnil jednu zásadní věc. Nikdo o tom nesměl vědět.

Louis nikdy nebyl takový, že by s každým na potkání nutně sdílel všechny své dojmy, ať už šlo vlastně k cokoliv. Naopak, lidé o něm věděli všechno, ale v podstatě vůbec nic. Znali jeho vzhled, jméno, příjmení, členy rodiny záliby, ale zároveň neměli ani ponětí o tom, co se skrývá za maskou Louise Tomlinsona, vždy tak sebevědomě působícího kapitána fotbalového týmu.

Nikdo nemohl ani zdaleka tušit, co se v jeho životě dělí nebo stále děje. Nikdo nemohl znát jeho potíže. Nikdo neznal jeho problémy. Nikdo nemohl vědět, čím si kdy prošel nebo prochází, Louis to totiž nikdy nikomu nedovolil zjistit.
Pravdou bylo, že ačkoliv možná existovalo spoustu lidí, kteří o sobě tvrdili, že ho znají, on si do okruhu svých blízkých přátel pustil jen málokoho. Přesněji, jediným, který tam kdy pomyslně alespoň jednou nohou vstoupil, byl právě Niall Horan, u nějž si Lous pokaždé představoval, jak sebou při překročení oné hranice praští, to mu totiž bylo podobné.

Vůdce Modré strany tedy na venek možná působil sebevědomě a jistě, uvnitř něj ale byla malá dušička.
Jenže právě ta byla tak křehká, zranitelná a bohužel už natolik zjizvená, že už se kolem ní za ty roky trápení zkrátka vybudovala pevná zeď, zábrana, překážka, přes kterou nikdo nebyl schopen zahlédnout cokoliv na druhé straně.

Nepočítáme-li Nialla a částečně i Stana, Louis neměl kamarády.
Byl obklopen lidmi, jenž s ním byli ochotni trávit svůj čas jen a jen díky jeho postavení. A právě proto, i když se některým mohl zdát krutým a bezcitným si musel svůj ledový odstup zanechávat.

Kdo by taky mohl mít respekt z vůdce strany a kapitána fotbalového týmu, který by sám o sobě pochyboval?

Ve skutečnosti však Louis vnitřně pochyboval v podstatě úplně k všem.

O svém vnímání.

O svých pocitech.

O svých emocích.

O svých občasných stavech.

O svých myšlenkových pochodech.

Pochyboval sám o sobě.

Pochyboval o své orientaci...

Ale ne, on takový zkrátka nebyl. Nemohl být.

Proto to všechno. Snažil se skrýt, co jen mohl a byl by schopen ostatním nalhat cokoliv, jen aby nezjistili o jeho pochybách.

Proč ale?

Čeho se tak moc bál?

Mohl si nalhávat mnohé, ale nejvíce se zkrátka bál pravdy. Ano, zrovna pravdy se totiž lidé častokrát bojí úplně nejvíc.
Ačkoliv tušil, jak se věci mají, příliš se bál vidět, jak se k němu ostatní otáčejí zády. Jak ze své pozice pomalu padá do hlubin zavržení.