Rivals (Larry) | CZ ✅

13.

Sobota i neděle se táhly pomalu v nekonečně pochmurném duchu. A to měl být jejich čtrnáctidenní výlet pouze v polovině.

Harry a Louis se spolu nebavili. Za celé dva dny na toho druhého nepromluvili ani slovo a ačkoliv bylo to příšerné ticho prostupující jejich chatkou až k nevydržení, ani jeden z nich ho zkrátka neprolomil. Oba dva si nejspíše uvědomovali, že se vlastně pohádali kvůli totální kravině, avšak dojmu, že jejich rival je na ně i tak stále naštvaný, se zkrátka zbavit nedokázali.

Mezi Modrými a Zelenými panovala nepřátelská atmosféra. Ne, že by tak tomu nebylo ani nikdy předtím, tentokrát to však bylo přeci jen něčím jiné.

Jestliže se totiž něco tváří velice slibně, člověk pak těžko přijímá fakt, že to něco nakonec vlastně není až tak dobré. Objevujete-li světlé stránky něčeho špatného, výsledek pak většinou bývá mnohem více pozitivní, než když něco zdánlivě skvělého naopak odkrývá stránky tmavé.

Vše působilo tak klidně a pohodově, když byli vůdci dvou stran schopni spolu hrát ten fotbal... vše se ale pokazilo.

Možná, že ti dva vážně tiše doufali, že se společnou hrou někam posunou, že se spory urovnají a že se strany možná konečně přestanou nenávidět.

To se ale nestalo.

Jediní, kteří spolu dosud dokázali normálně mluvit, byli Niall s Liamem, ostatní však na chatkách zažívali peklo.
A to už to vypadalo, že si mezi sebou učiteli přidělení spolubydlící konečně budou schopni normálně povídat.

Opak se však stal pravdou, a tak teď Louis ležel v posteli a nepřítomně hleděl do stropu, zatímco Styles seděl na té druhé a četl si. Zase. Dělal to pokaždé, když byl s Louisem v jedné místnosti.

Na jednu stranu to modrookého neuvěřitelně fascinovalo.
Mohl pozorovat kudrnáčovu tvář klidně hodiny a nehrozilo, že by ho zelené oči, které se věnovaly textu, mohly opět probodnout.

Na tu druhou ovšem vlastně právě po tom toužil, I když měl věděl, že je to divné a hraničí to s něčím špatným.
I tak ho ale neskutečně ho vytáčelo, že útočník fotbalového týmu nevěnuje svoji pozornost zrovna jemu.

Proto nyní raději tupě zíral na bílý strop. Sice měl stále nutkání Stylese skenovat pohledem, on si ale řekl, že už se na něj ani nepodívá.

Kam až to mohlo vyeskalovat?

To po sobě za chvíli budou střílet nebo co?

Oh, počkat, střílet vlastně ne. Vždyť vzájemně naprosto ignorují existenci toho druhého a těžko se pak střílí na někoho, o kom se snažíte sami sobě nalhat, že tam není.

To věčné ticho ho ale naprosto vnitřně ubíjelo.

Vážně byl tak moc k ničemu?

Doopravdy jako kapitán selhal?

Nejspíš ano. Rozhodl nespravedlivě.

Zjistil, že Dave simuloval, slyšel ho se tomu smát, když procházel kolem okna jeho chatky.

Louis se nyní cítil tak bezmocný a vinný zároveň. Tohle on nikdy nechtěl způsobit. Mohl druhou stranu nenávidět sebevíc, ale nikdy nechtěl, aby se mezi sebou i ten zbytek nenáviděl právě kvůli němu.

Vážně už dokázal zklamat i v něčem, co se týkalo fotbalu? Jeho jediného volnočasového koníčku, když nebude počítat naschváli, které s Niallem působili zeleném triu?

Byl tak neschopný. Už nestál za nic.

A stále bylo ticho.

Už to tady dál nezvládal.