Rivals (Larry) | CZ ✅

23.

Já vím, já vím. Pravdivostní hodnota mého týden starého výroku o tom, že ,,další kapitola vyjde nejpozději v úterý", byla asi stejná jako ta, že One direction se vrátí za osmnáct měsíců. Ne, pardon, tohle už byl hodně černý humor. Důvodem mého opoždění, jsou NOVÉ PŘÍBĚHY. Více se dozvíte na konci kapitoly.
Přeji příjemné čtení.

Proč zase ten zatracený Tomlinson?

Tentokrát Harry výjimečně znal odpověď na tuto otázku.

V jeho hlavě to vřelo a jediné, co byl schopen plně vnímat, bylo, že tohle už Tomlinson ale vážně přehnal.

A co vlastně?

V momentě, kdy se Harry v pátek naprosto náhodně dozvěděl, že měl dnes Tomlinson někam s Calderovou jít, naštvalo ho to až neskutečným způsobem. Poté co nad tím zpětně přemýšlel, to bylo teprve tehdy, až když už byl schopen racionálního uvažování, vlastně došel k názoru, že vytočenější už snad být nemohl.

Jak moc se ale pletl zjistil zhruba hodinu nazpátek, když telefonoval s Liamem ohledně jeho vydařeného rande s tím irským leprikónem. Stačilo jen, aby se hnědovlasý zmínil o tom, že kapitána fotbalového týmu potkal, a v Harrym už se znovu vařila krev. Avšak tentokrát mnohem více, než kdykoliv předtím.

Nevěděl, co se to v něm sakra pohnulo, avšak ať už to bylo cokoliv, stál tu, tady a teď, před tím zkurveným Tomlinsonem, jenž mu neustále musel kazit život, a byl naprosto naštvaný na celý svět.

Jenže v momentě, kdy pohlédl do těch překvapených, oceanově modrých očí se něco změnilo.

Bylo to snad tím nezvykem, že se tentokrát nezdály tak ledové?

Dech se mu zatajil a pusa údivem lehce pootevřela, ani netušil, jak. Najednou jako by zamrzl na místě a nemohl se nijak vědomě pohnout. Tiše se kochal krásou dvou nebeských pomněnek, až vlastně na vztek i celé své naštvaní, jenž z něj náhle stihlo vyprchat, úplně zapomněl.

Jako by v ten moment nenávist mezi těmi dvěma nikdy neexistovala.
A kdo ví... možná, že v předešlé větě slova 'jako by' byla navíc. Možná.

,,C-co t-tady děláš?" vyblekotal ze sebe po chvíli zírání hluboko do dvou zelených smaragdů kapitán fotbalového týmu.

,,Co by? Jen jsem si šel koupit popcorn." pokrčil rameny Harry a ačkoliv již význam jeho slov musel být nižšímu z nich už pradávno jasný, jen tak pro ukázku uzobnul něco ze své porce pražené kukuřice.

Jeho samotného překvapovalo, jak moc je v pohodě a co víc, že dokáže být i nad věcí.

Že by se snad změnil přístup ke svému úhlavnímu nepříteli?

Ještě před chvílí by ho nejraději přetrhnul, avšak teď už znovu dostával sám sebe zpět pod kontrolu. Nebo si to tedy alespoň myslel. Opět cítil, že je schopen se nenechat vyvést z rovnováhy a naopak zachovat až ledový klid.

,,Sleduješ mě?" zeptal se tedy Louis, který si to nijak jinak logicky vysvětlit zkrátka nedokázal.

Jak by taky mohl, když to v podstatě byla pravda?

Jenže ani to Harryho nevykolejilo.

,,A to mě hodláš odsoudit úplně za každou náhodu?" hraně kudrnatý protočil očima a odložil svůj popcorn na menší stolek, nedaleko nějž tu dva stáli.

,,Náhodu? NÁHODU? Děláš si prdel, Stylesi? Jdeš vážně jen egoistický, arogantní idiot, jestli si myslíš, že bych tomu všemu vážně věřil." založil si rozhořčený Louis ruce na hrudi ,,Nejsem tak hloupě naivní, abych si myslel, že když mi pokaždé všechno zkazíš ty, vždy jde pouze o náhodu."