Rivals (Larry) | CZ ✅

27.

Co se to sakra dělo s jeho životem?

Louis nikdy nebyl takový, že by měl potřebu ze sebe před ostatními dělat chudáka, minolost ho tak naučila, ačkoliv by k tomu měl dost pádných důvodů, přesto však mlčel. Nahlas neřekl nic, přitom ale sváděl svůj vnitřní boj sám se sebou, což ho kolikrát dovádělo až k zoufalství.

Bolelo ho být stále tak zmatený. Už si nechtěl působit další rány.

Měl pocit, že už toho v jeho životě bylo dost, jenže potom si prostě musel přijít Styles a zkrátka mu zamotal hlavu.

,,No, do pr..." zanadával, jakmile se ocitl ve vlhké trávě.

Nebylo se čemu divit, ke konci listopadu přeci jen počasí nebývá nijak příznivé a pro běhání sem a tam po fotbalovém hřišti už vůbec ne.

,,Jsi v pořádku, Louisi?" sklonil se k němu Niall.

Při zápase by si to nedovolil, avšak v momentě, kdy šlo pouze o rozcvičku, se k na trávníku sedícímu kapitánovi nakonec seběhl celý tým.

Noha ho z toho, jak špatně došlápl a následně uklouzl, bolela, jako snad ještě nikdy předtím, nahlas to ovšem říct nemohl. Nejenom, že nechtěl přiznávat, že udělal chybu, když místo do tělocvičny trénovali venku na hřišti, především si ale chtěl zachovat autoritu vůdce Modré strany a tu by, nebo to si alespoň myslel, v přiznání svých slabin mohl ohrozit.

,,Samozřejmě." falešně se na blonďáka usmál, s obtížemi vstal a pokusil se udělat krok, při kterém musel našlápnout na svoji bolavou levou nohu ,,Jsem úplně v pořá-ááá..."

Samozřejmě v tu chvíli lhal, jak když tiskne, tudíž potom ani nebylo divu, když se mu noha samou bolestí podlomila a on tak malém znovu skončil na zemi. Málem, protože ho na poslední chvíli kdosi stihl chytit.

Když očekávaný pád nepřišel, zvedl svůj pohled od země a po dlouhém měsíci vzájemné ignorance se tak mohl znovu topit v těch dokonalých zelených očích.

Jak bez nich jen takovou dobu mohl vydržet?

,,No, jistě, to vidím." pousmál se Styles a tím dal světu na obdiv i ďolíčky ve svých tvářích.

Jak že se vlastně dýchalo?

Louis to nejspíš zapomněl. Cítil se jako v oparu, když mu silné ruce pomohly se postavit alespoň na jednu nohu a stále ho pevně přidržovaly.

Hned na to se ale vzpamatoval. Byl to Styles, jeho největší nepřítel, přece mu nemohl pomáhat před zraky celého týmu.

,,Já to zvládnu." řekl modrooký sebevědoměji, než se ve skutečnosti cítil.

Jeho v tu chvíli už tak dost nízké sebevědomí však kleslo ještě níž v momentě, kdy ho po nebezpečném zavrávorání kudrnatý znovu musel zachránit.

,,Sám ne. Potřebuješ mou pomoc, Tomlinsone. Jen si to přiznej." zašeptal a Louisovi přeběhl mráz po zádech z teplého dechu, který náhle ucítil na svém odhaleném krku.

Styles měl pravdu, to modrooký musel uznat, a tak se o něj nakonec opřel a společně se vydali k šatnám.

,,Zatím to vem za mě, Ni." zavolal ještě na svého kamaráda.

,,Dobře." odpověděl mu Ir.

,,Klidně už běž domů, my to zvládneme, kapitáne." zavolal na něj vesele Kevin.

Jak jen tenhle blonďák dokázal mít věčně dobrou náladu?

To nikdo netušil.

Louis si nad tím ovšem nijak zvlášť hlavu nelámal. V tu chvíli pozornost věnoval spíše nervozitě, která jeho tělem prostupovala kvůli pohledům členů jeho strany.