Rivals (Larry) | CZ ✅

25.

Harry o sobě věděl, že je gay a dalo by se říct, že už se s tím dokázal smířit. Co si ale nikdy naplno nepřiznávat nechtěl, byl ten fakt, že by ho něco mohlo tak neskutečně táhnout právě k kapitánovi fotbalového týmu. Přeci jen šlo o jeho úhlavního nepřítele číslo jedna, vůdce druhé strany a jeho největšího rivala.

Ale teď?

Teď neměl sebemenších pochyb. Byl si tím, že k Tomlinsonovi zkrátka cítí něco víc, naprosto jistý. Dokonce tak moc, až měl pocit, že se neudrží, skloní se k malému brunetovi a konečně přitiskne své rty na ty jeho, aby mu mohl být tak blízko, jak to jen fyzicky bylo možné.

Díval se do těch přenádherných modrých očí a přemýšlel nad tím, jak si jen mohl tu dokonalou podívanou tak dlouho odpírat. Už ale nechtěl přicházet o nic, co vlastně tak moc chtěl, a tak jeho pohled až příliš automaticky sklouzl k růžovým rtům.

Dříve by možná měl tendenci se za takové myšlenky pořádně profackovat, nyní ale přesně věděl, že Tomlinsona prostě políbit chtěl. Najednou si vlastně uvědomil, že už to chtěl udělat dávno, jen ho v tom pokaždé něco vyrušilo, například v chatce na školním výletě se o to postaral zvonící telefon.

Tentokrát se ale rozhodl, že už ho od toho nevyruší nic a i kdyby mu někdo začal právě v tu chvíli volat, prostě to bude ignorovat.

Jak jen mohly být Tomlinsonovy rty tak lákavé?

Sám si musel ten svůj skousnout už jen nad tou představou, že by konečně mohl ochutnat jejich chuť.

Už už je chtěl konečně okusit, jenže na poslední chvíli v jeho chytré hlavičce blikl alarm pochybností.

Co když ho modrooký nebude chtít?

Co když ho odmítne?

A co když se spolu potom zase pohádají a proto už si nikdy nebudou tak blízko jako doteď?

Ačkoliv vše začalo právě jednou z jejich dalších rozepří, přesto se jednalo o jeden z nejlepších večerů, jaké kdy kudrnatý zažil, ne-li skutečně o ten, co patřil na první příčku tohoto pomyslného žebříčku.

Nechtěl se toho vzdát. Nechtěl se s Tomlinsonem odcizit. Bál se, že když bude riskovat a překročí tu pomyslnou hranici, ztratí úplně všechno, co už na jejich válečném postavení dokázali zpravit.

A strach bývá častokrát silnější než to, co doopravdy chceme.

,,Měli bychom jít." prořízl jeho chraplavý hlas ticho černé tmy.

Bolelo ho to říkat. Sám by tam nejradši zůstal klidně do skonání světa, jen aby mohl svůj čas trávit vedle modrookého chlapce s karamelovými vlasy... Jenže nemohl.

Nechtěl o něj úplně přijít, a tak prostě nemohl zajít až příliš daleko.

Kapitán fotbalového týmu vypadal, jako by byl v nějakém transu a teprve když Harry promluvil, jako by se z něj probral.

,,Jaksi se mi podařilo o tom, že budu pryč, neříct doma, tak abychom šli." postavil se vyšší z nich na nohy a shlédl na zmateného bruneta sedícího na lavičce.

,,Ehm, jo... no, jo, máš... máš pravdu, to, ehm... to bychom měli." zamumlal Louis stále lehce vykolejeně, to však ještě netušil, co teprve přijde.

Myslel si, že má nějakou hodně podivnou halucinace, avšak brzy mu došlo, že nastavená dlaň, jenž se před ním objevila, byla reálná a patřila právě útočníkovi fotbalového týmu.

Co to...?

Bylo to tak automatické, že se zkrátka nad ničím nerozmýšlel. Jindy by už nadával, co jen mohl, ale tentokrát ne. Tentokrát jednal tak, jak mu radilo srdce. Jen si stále nepřiznával, že to tak bylo.