Angel in dark (CZ)

1.část

Měla jsem zatěžkaná víčka. Začínala jsem pomalu vnímat prudké světlo, které doráželo na mou kůži. Ten pocit jsem už déle nezažila. Nevím, kde jsem, ani jestli spím nebo bdím, jen vnímám světlo a tmu. Nevím, jestli mám vůbec oči. Jsou mi ale k něčemu, když jsem je už tak dlouho neotevřela? Ani dýchat se mi nechtělo. Cítila jsem se rozlámaná na tisíce kousků.

Projel mi mráz po zádech. Cukla jsem jemně rukou, ale vzápětí jsem toho litovala, protože jsem ucítila ostrou bolest v hrudníku. I nadechnout se mi dalo práci, natož dělat cokoliv jiného.

,,Clary, zlatíčko, proboha jsi vzhůru!!?" probudil mě povědomý hlas z polospánku.

Přemohla jsem se a trochu nadzvedla víčka. Oslepil mě náhlý příval světla. Zamrkala jsem a pomalu se snažila zaostřit pohled. Hned jsem poznala tu tvář.

,,Mami," zašeptala jsem, ale hned mě píchlo v hrudi. Snažila jsem se tu neskutečnou bolest zakrýt a jemně jsem nadzvedla koutky úst.

,,Dcerunko, ani nevíš jaký jsem měla strach! Už měsíc jsi se neprobrala, doktoři předpovídali to nejhorší!" Měla ustarostěnou tvář plnou starostí a smutku. Moment, doktoři? Ach, až teď mi došlo, že jsem vlastně v nemocnici na JIPce. Je to tu celé bílé, jsem napojená na triliardu hadiček a nemůžu se ani pohnout.

,,Nic nemusíš říkat, vím, že tě to bolí. Máš pět nalomených žeber a jedno ti propíchlo levou plíci, měla jsi velké štěstí, že tě zachránili," pokračovala a hladila mě po ruce.

To, že se nemůžu ani pohnout a i každý nádech mě stojí tolik sil by nebylo to nejhorší. Já ani nevím, co tu dělám a co se stalo. V hlavě nemám naprosto nic. Přemohla jsem se k hlubokému nádechu a zašeptala jsem.

,,Kde je táta a brácha, co se mi vlastně stalo? Na nic si nevzpomínám." Ach zase ta bolest v hrudníku.

Mámě se najednou objevily v očích slzy, začaly se kutálet po jejím unaveném obličeji. Já jsem jen udělala nechápavý pohled, byla jsem hodně zmatená. Aby bylo jasno, naši jsou rozvedení, ale nevychází spolu špatně. Pak mám ještě staršího bratra Kyla. Aspoň na něco si vzpomínám. To jsou však jen rodinné údaje, nic z mého života si nepamatuji. Asi jsem se někde hodně tloukla do hlavy. Docela mě to děsí, připadám si jako ve špatném snu a brečící máma vedle mě mi moc naděje a radosti nedává. Trochu se uklidnila, párkrát se zhluboka nadechla a pak spustila.

,,Víš, drahoušku," bylo vidět, že to z ní bude lézt špatně. Pak jsem ale začala uvažovat, co se stalo tak děsného, že o tom není schopná říct souvislou větu bez toho, aby desetkrát vzlykla. Ne, ne, sakra ne! To přece ne, proč uvažuju tak pesimisticky!

,,Tvůj táta a Kyle, oni.. měli jste nehodu, když vás vezl zpátky ke mně a," sklopila pohled aby si utřela další slzy.

,,Ne to ne!" řekla jsem polohlasně.

,,Clary, mně je to hrozně moc líto. Ten náraz byl šílený, naboural do vás jeden kamion zepředu a jeden z boku. Ty jsi nad sebou musela mít neskutečného anděla strážného, že jsi to přežila! Oni seděli vepředu, nebyla naděje." Začala vzlykat a brečet, už to nešlo zastavit. Já jsem chvíli jen zírala na bílou stěnu před sebou, jakoby se zastavil čas a všechno ustalo. Jen ticho a smutek ovládaly mou hlavu, myšlenky a emoce.

Po tváři se mi skutálela obrovská slza. Zatemnilo se mi před očima. Pomalu jsem je zavřela a nevnímala vodopád padající z mých očí. Nechtěla jsem nic vnímat ani cítit.

,,Pííp, píp, pííp, píííp!" Přístroj vedle mě se rozezvučel na celou místnost. Slyšela jsem prudké otevření dveří a několik hlasů, které zněly vyděšeně.

,,Co se stalo sakra! Vždyť byla stabilizovaná!" řekl neznámý hlas.

,,Nevim! Srdeční tep je nepravidelný! Teď skoro ustal!"

,,Paní Wilsonová, všimla jste si nějakých potíží?" ptal se doktor mé matky.

,,Ne, před chvílí usnula!" Zněla panicky.

,,Neměla nějaký šok?" Někdo mi zase propíchával ruku další kanillou a dával kyslíkovou masku.

,,Jen jsem jí musela oznámit smrt otce a bratra, to ji sice vzalo, ale hned usnula!"

,,Ach, tak.. to mohl být jen další pomocník pro tento šok. Nemůžete na ni pár minut po měsíčním kómatu tak rychle! Co se týká žeber, plic a mozku, nic se nezhoršilo, ale myslím, že nebyla připravená na takové zprávy. Musí být hlavně psychicky v pořádku, aby se plně uzdravila. Bude to pro ni ještě těžké."

,,To je mi jasné. Hlavně aby byla Clary v pořádku.."

,,Nebojte se, tak za dva až tři týdny ji pustíme domů. Bude ale stále potřebovat velkou péči a pomoc, jak fyzickou tak psychickou. Má štěstí, že má vás." uklidňoval doktor mámu. Vnímala jsem už všechna jeho slova, ale byla jsem příliš vyčerpaná, abych otevřela oči a jakkoliv komunikovala.

,,Teď potřebuje hodně odpočívat. Jestli chcete, můžete tady na volném lůžku být u ní, u výjimečných případů to takhle dovolujeme i rodičům dětí starších než deseti let. Myslím, že i vám prospěje být u dcery a mezi nějakými lidmi, než někde sama a bez ní."

,,Och, to bych opravdu mohla zůstat? Moc ráda budu u ní, budu klidnější a nechci aby tady byla sama, chudinka moje."

,,Dobrá, řeknu sestře ať vám povleče postel a můžete tu zůstat s Clarissou." Pak už jsem jen slyšela zavírat se dveře a usnula jsem.

_______________

Nový příběh,snad se bude líbit))

Jinak budu ráda za nějaký komentář nebo dokonce vote, ale je mi jasné, že to hned nezačne někdo komentovat.. ;)